ALL JAPANESE SKINHEAD FESTIVAL No. 46

OSAKA

17. – 24. 2. 2016  

Středa / čtvrtek: Japonskem jsem byl posedlý od malička. Jejich státní vlajka mě naprosto fascinuje. Už jako mladý skinhead jsem narazil na kapely jako Ouka či Sledge Hammer a tomuto kouzlu jsem propadl. Pak jsem měl možnost koupit si CD od kapely Strong Style (ověnčené totenkopfy a svastikami-manji) a ona vášeň dosáhla nedozírných rozměrů. Japonská skinhead scéna byla vždy tajemná, krásně kontroverzní a pro běžné lidi neuchopitelná, neproniknutelná. Jakožto odpůrce sociální sítě musím ale uznat, že díky FB jsem získal několik cenných kontaktů a tak prozatím tajná scéna se mi začala přibližovat. Vášeň a odhodlání navštívit hrdou zemi Vycházejícího slunce rostla a sílila. A když jsem si nechal poslat pár drahých kousků CD a oblečení od Yellow Side Crew a poslechl si CDčka brutálně našlapané kapely AggroKnuckle, bylo dílo odhodlání dokonáno. Bylo mi jedno, kam pojedu. Měl jsem jen 3 podmínky – aby mě někdo vyzvedl na letišti, abych měl průvodce po historických částech předem definovaných a abych měl kam složit své kosti. Pak jsem zjistil, že se v Osace (3. největší město Japonska s cca 20i miliony obyvatel) koná All japanese skinheads festival č. 43, přičemž od roku 2012 jde o čistě skinheadskou akci. Oťukal jsem kamaráda přes FB, naordinoval mu své strohé 3 podmínky, ten moji žádost přeposlal dalším dvěma lidem, kteří rozvířili debatu a výsledkem bylo „přijeď!, vše je zajištěné“. Byla ve mně jen malá dušička, neboť vzhledem k časovému posuvu (+ 8 hodin) se naše internetová komunikace protahovala vždy na celý den. Nehledě na jazykovou bariéru na straně mých plešatých kamarádů z Yellow Side 28 Crew. Koupil jsem letenky, zorganizoval se čas mého přivítání na letišti dle dosedu letadla a nic víc se neřešilo. Nezbývalo než doufat, že slibu bratři dostojí. Nepochyboval jsem, protože kodex cti jim to velí.

Ale i tak jsem se vydal přes půl zeměkoule, takže přece jen maličko obavy jsem měl. Cestoval jsem naprosto sám, s penězi tak tak na nejhorší katastrofický scénář. Dle všeho přežijete v Japonsku s 1000,- Kč na den. Ve finále by vám tohle stačilo tak na jídlo a hodně skromný přístřešek někde u mostu ;-). Než jsem odjel, tak jsem si i posichroval možnost setrvání mého vozítka v Praze u kamaráda, který mě za mírnou úplatu (placky a CD AK jsem mu dovezl posléze) nechal půl hodinky od letiště zaparkovat před panelákem. Celou zimu skoro nic, ale v den, kdy jsem odjížděl, začala vánice s chumelenicí. Odlétal jsem nějak v 18:40, ale bába na telefonu mi řekla, že mám být na odbavení 3 hodiny předem (zbytečné – skutečně by stačilo 2 hodiny). Vzhledem ke kalamitám atd. jsem proto vyjel hned po obědě směr Prágl. V rádiu samé pěkné zprávy o zácpách, karambolech, katastrofách. Pěkně na pytel. Pár km od domu jsem dostal smyk a vjel na opačnou stranu vozovky, totálně do protisměru. Ještě, že nic nejelo. Poděkoval jsem Andělu strážnému a dal nohu z plynu. Jel jsem jako beránek a naštěstí jsem dojel v pořádku. Trošku mě vyškolila navigace, která vypověděla službu! Zrovna dneska! Když jde o splnění mého dávného horoucího snu!!! Věnovat se řízení a ještě se hrabat v kabelech, uf. Nakonec se chytla, ale panelák, který na Petřinách stojí už aspoň 50 let, stejně nenašla a hnala mě do obytných zón. Nakonec jsme se ale s Peddym shledali a na letiště dojeli sockou. Před tím mi dal panáka Jágra – to jsem si vynutil, aby ze mě spadl stres z řízení po matce měst! Na letišti pár posledních pozdravů přes net, bo je tam free wifi. Koupil jsem plechovku Kozla za nekřesťanský peníz a alou k odbavení, abych se zbavil kufru (sportovní tašku jsem na poslední chvíli vyměnil za kufr, neboť jsem vezl dárky a těžké boty na fesťák, že bych tašku ani nezavřel). Jdu k přepážce, kde už je celkem fronta. Kyne na mě pěkná paní od Business class, ať přistoupím. Já s čírem a v bombru říkám „já nemám nóbl lístek“, načež mi říká s vilným úsměvem „já vím, pojďte“…tak jdu ;-)!

Pak už procházím bránou, nezbytná kontrola ze strany policejních orgánů s tím, jestli jsem nezapomněl zaplatit nějakou tu pokutu a jiné pohledávky. Zajímavé, že z těch sta lidí jsem šel na řadu opět jako první ;-). Let do Istanbulu v pohodě. Servis v letadle luxusní – balená voda, jídlo VYNIKAJÍCÍ!!!, pivko, kávička. O půl noci jsem u půlměsíců a čekačka na Atatürkově letišti asi 2 hodiny. Přečtu noviny z letadla, okukuju lidi, chci položit kabel u našich muslimských bratří, ale žel to nejde. Překvapil mě hygienický papír, jakoby šablona na prkýnko. Naštěstí nezměnili bránu, takže let do Osaky na minutu přesný. Místo v airbusu 320 bylo o něco menší v porovnání s A330, ale jídlo opět perfektní, dali nám i sluchátka, polštářek a deku. Před vámi LCD s filmy, hrami a mapou, kde se zrovna nacházíte. Let cca 12 hodin a vyfasovali jsme tabaťerku s balzámem na rty, pantofle pro pohodlí, klapky na oči, kartáček s pastou a špunty do uší. Nezdá se to, ale v letadle je rachot. Podmínku sezení u okénka mi splnili na všechny 4 lety J. Doporučuji letuška.cz. Vedle mě seděl mladý japonský student. Studoval v Katalánsku. Nebyl moc výmluvný, resp. se se mnou začal regulérně bavit až nad Osakou ;-). Vylítali jsme v noci za tmy a přistávali opět za tmy kolem 19:40, což na psychiku není úplně košér. Na mysl mi přistály myšlenky „a co když tam nikdo čekat nebude“ a podobné chmury jako „kde budu spát, kam půjdu“…. Všechny tyto obavy se rozplynuly, když jsem viděl Enjiho v bomberu Yellow Side Skinhead s jeho paní. Byl jsem asi nejsvobodnější chlap v Osace. Před tím mi ještě imigrační kontrola sejmula otisky, vyfotili mě a předal jsem jim dobrozdání, že nic nepřevážím. Spustil jsem na své ochránce spontánně ze všeho toho štěstí několik anglických vět, ale bohužel bez odezvy. S tou angličtinou je to tady bída. Odvezli mě dodávkou přímo do centra Osaky, do nějakého klubu, kde se zrovna natáčel videoklip pro HC/Oi!/RAC kapelu EX-C, takže pár lidí, punk girl se psem válečného plemene, HC kids v mikinách SMD (suck my dick) a Eiji, Daitsku a Yoshida na sobě se symboly evropské kultuře blízkými ;-). Venku dýchám skoro až dovolenkový letní nasládlý vzdoušek. Dostávám první pívečka Sapporo na přivítanou. Eiji jde do tílka The Hawks, bere baseballovou pálku a jde dělat kulisu k videoklipu. Stejná píseň se natáčí 3x, nastává vždy brutální pogo, hlava nehlava. Přítomni jsou lidí z kapel The Hawks, Aggro Knuckle nebo KiM (Kyoto in Maffia).

Z kotle se vzdaluji, protože je to vážně o život a já mám týden ve zdraví před sebou. Daitsku se mě ujímá, vede mě přes ulici do marketu, kde kupujeme Saké, které on miluje. Mě moc neoslovuje, taková vyčpělá vodička. Ale dopíjím ho, alkohol já túze rád. Přichází Yossy s propracovaným plánem mé návštěvy, s mapkou s vyznačenými místy (Time Bomb records, King Cobra squad, hotel Teikoku atd.). Na oslavu realizace videoklipu EX-C kupují pizzu, po které se zapráší a za barem jsou děvčata jen v podprsenkách. Krásné přivítání. Daitsku mi dává prachy, ať jdu schválně něco koupit, užívám si oční pohledy barmanek a pak hurá odvoz na hotel, kde YellowSide vše hradí. Na každý den mi dali holítko, houbu a jiné hygienické zázemí jako kartáček, pastu…prima hotel v centru dění. Jsem rád. Ačkoliv je noc, padá ze mě únava a cítím se jako doma!!! Rychlé vybalení věcí a těšení se na zítřejší svobodný den! 
V pátek vyrážím po velice lehké svačině (spíš po tom, co mi zbylo z letadla) do města. Zhruba jsem si pamatoval kde asi je hlavní tah a kde by mohlo být centrum dění. Po chvilce křižování uzoučkými uličkami, z nichž je jedna jako druhá, se ocitám na veliké magistrále a jdu. Lidé si mě nevšímají, ačkoliv můžu vzbuzovat dojem rebela kvůli účesu. Kvůli ohozu ani moc ne, neboť bombera tu nosí snad půlka národa. Jdu kolem korejské ambasády hlídané oficíry s holemi a obušky, pokračuji dál kolem velice luxusních a drahých obchodů a nákupních center (napříč několik km dlouhých). V postranních uličkách získávám skvělé pohledy na chrámy klidu, dokonce potkávám i jeden křesťanský kostel (škoda, nezašel jsem, nebyl čas…). Točím se po všech těch uličkách, filmuji, kupuji pivko a sushi za pár korun s ohřátým kafem. Směr osacký historický hrad mám nastavený dobře, žel frekvence wifi funguje na jiné bázi, takže se na free Osaka net nepřipojím. Přesto se radši zeptám mladých hezkých lidí v softbank na cestu po několikerém bloudění. Jsem asi 40 minut svěží chůze od cíle a tak se vydávám s radostí na perách k cíli. Osacké muzeum je na jediném kopečku, který snad Osaka má a hned vedle je starý hrad. Cestou zpět k hotelu si maličko bloudnu, jsem asi 100m od hotelu, ale totálně „lost“. Poznávacím znamením jsou jen řvoucí krkavci živící se sajrajtem z vody Nagy ;-). V potravinách mi mladý kluk neporadí, bojí se říct, že neumí jazyk. S omluvou odcházím. 

Blíží se půl šestá. Za hodinku mám být připravený na večeři, bo se mě ujali Daitske a Masuda. Naštěstí potkávám mercedesu dealerský salon, kde mi pán v kravatě bez okolků tiskne mapu a s kolegyní mi radí jak se dostat k hotelu. Je to opravdu kousíček. Ptá se, jestli jsem jen turista a jestli v Čechách mluvíme všichni anglicky. Zvu ho na festival :-). Na hotel dorážím vyflusán, ale šťasten s pocitem, že jsem viděl vše, co jsem vidět chtěl. Nestihnu si ani skoro vyměnit ponožky a už se z recepce ozývá „hi, here yellow side“, takže běžím na večeři. Vyjíždíme taxíkem na úplně jinou stranu, než kde jsem dneska bloudil. Kytarista The Hawks vlastní restauraci orientovanou na specialitky! Botky odevzdáte do botníku a dostanete červené pantoflíčky. I ten největší drsňák v nich šourá na tradiční WC, které je zabudované jakoby ve schodu a kleká se k němu ;-). Takže do sebe hážu játra na pepři, kuřecí kůžičky na špízu mírně osmažené, velryby, plejtváka, rejnoka, žraloka podávaného s bílou řepou a wasabi a sójovou omáčkou. Tofu a nudlovou polévku. Vše vynikající. Do toho pivka a saké. Jedeme zpátky do centra do restaurace, kde obsluze děláme kšeft jak asi málokdo, ale přesto je vůči nám podezíravá. Potkáváme Mari s kamarádkou – náhodné známé – fotím pár exkluzivit a pak následuje irská hospůdka, kde je na náš vkus moc hlučných Evropanů, a nad ránem ještě tradiční japonská vynikající hospůdka. V hotelu asi o půl čtvrté ráno, usínám v tričku s motivem (což nedělám, ani když jsem úplně na káry) J. Jediné, co jsem si sundal, byly kšandy a boty ;-).

Krušné ráno opilcovo v sobotu. Den festivalu. Vstávám se sebezapřením asi v 9h (naštěstí jsem si dal nad ránem budík). Nerad bych zaspal to, kvůli čemu jsem tu. To bych si neodpustil. Mám být na místě ve 12:30, což dodržují. Včera krásně a teplo. Dnes prší a prší. I tak je Osaka krásná a na ulicích rušno. Rychle kus žvance, mobil mám vybitý. Kobra není daleko. Je to anarchistický squat přátelský skinheadským akcím J. Kluci z AK zrovna vyndávají aparát. Zdravím se s Kenseiem a kytaristou. Pomáhám jim do třetího patra. Dávám nějaké pivko - vyprošťováčka. Potkávám kamaráda z Proud Hammers, který má přenosnou nabíječku na můj totálně vybitý mobil a zachraňuje mě. Pěkná baskytaristka mě okukuje a kapely začínají zvučit. Vlastně jsem fest prožil dvakrát. Každá kapela odehrála poctivě 2 nebo 3 písničky. Za chvíli Masuda, který mi oznamuje, že bohužel blinkal J. Daitske v montérkách oznamuje, že za chvíli přijde, bo jde přímo z dílny v montérkách (dělají spolu – opravna motocyklů). Dostávám několik krásných dárků (trička, placky), rozdávám naše destiláty a pak mám batoh narvaný tak, že si musím odskočit na hotel, kde to spojuji s očistou a najedením. Až pak jsem zjistil, že pod Kobrou je skvělý obchod Family Markt, kterých je všude plno. Tam jsem se mohl v klidu najíst a nemusel jsem přijít o zkoušky dalších kapel. Výborné ceny, skvělé služby. Pár zkoušek od kapel mi bohužel uniká, ale i tak je noc ještě přede mnou. Stejně se zkouší ve dvou patrech, nejde být na 2 místech současně ;-). Začátek v 17hod. Čekání uteklo jako voda. Spousta známých lidí – lidé ze SUTU, starých výborných Ouka atp. Všichni uctiví, přátelští. Joi!nted to odstartovali. Dobré Oi! se starším skinheadem. Zde skinheadi často akčně pokračují tak od 40 výš. Takže way of life. Skinheady jsou vlastně celý život bez okolků. Hodně moc lidí má Yellow Side zástavy na trikách, na bomberech. Pije se, ale nikdo není opitý, nikdo do nikoho nestrká. Skvělá atmosféra. Zatím žádná pravice nahoře, i když… J. Fest je ve dvou patrech.

A KiM právě rozjíždějí svoji šou o patro níž a zpěvákova ruka ejhle nahoru…vynikající záležitost! Přebíhá se z patra do patra, což vás občas připraví o pár písniček následující kapely. V mezičasech se pouští Oi! klasiky jako Blitz, 4-skins nebo hodně reggae! Za barem dreadatý míšenec, co má blíže spíše k Afroameričanovi; vše ve vší počestnosti, v pohodě naprosto. Atmosféra míru, lásky a skinheadství :-). Záchody čisté, nepozvracené. Dole se vaří guláš asi za 120,- Kč. Je výborný a přijde mi k duhu. Potkávám spoustu vynikajících lidí, rozdávám vizitky a pár presentů a na oplátku mám opět úplně narvaný batoh trikama, nášivkama, plackama, mikinou :-D. Jsem v sedmém nebi. Nahoře AK, dole Booted Cocks, nahoře Proud Hammers, dole KiM, nahoře Cropped Men se svým hrubým Oi! a insigniemi SS J a Strong Crowd, které známé z EP z 90tých let. Výborná kapela. Většina zpívá anglicky, ale s japonským akcentem. Tito machři ne. Jsou příjemní, usměvaví, pohostinní. Dole Youth Anthem. Kupuji CDčka od R.I.P. a Miburo, kteří hrají dole. Jejich poslední šou. Mazec. Nějaký japonský pořízek mě vtáhne do kotle. Hned se mi vyleje pivo a ležím na zemi v brutálním pogu ;-). Myslel to dobře, ať se pobavím, ale pivko za 150 (plechovka) je náhle na zemi ;-). Pak musím potkat kluky z Cropped Men, přes něž musím dát pro Junko CDčka a dárek od nás. Kluci mi dávají jejich triko, které hrdě nosím stále (holt má na sobě zkřížená kladiva ;-). Před family markt se fotíme s renee a dost starým panem skinheadem a taky s kamarádem Maketou v triku Saints and Sinners. Naši scénu dobře znal. Druhý den ho potkáváme kolem Teikoku, tak mu slibuji, že mu pošlu naše CDs. Pokorně děkuje a já vím, že slibu dostojím! Tihle lidé si to zaslouží!!!! Jsme jedna scéna, jedna krev, hrdé národy! Batoh naplněný dárky odnáším po festivalu rychle na hotel. Kluci z AK mě čekají, přestrojuji se a vyrážíme na rajz do města. Po celou dobu ani jeden fízl. A jak se do hospůdky přišlo, tak se i odešlo. Jeden za všechny, všichni čekají na jednoho. Po městě jdeme chvilku s držením se za ruce – výraz maximální úcty a bratrství v celkem silně homofobním celku ;-). Hospoda s dlouhým stolem, botky do botníku, specialitky zdravé a výborné – hlavně řasy jsou vynikající! Slizské býčí koule, na kterých mě chtěli nachytat, že numím shůlkama. Opak se pravdou J. Bravůrně si je ještě odkapávám ;-) a říkám, že příští život se narodím jako Japonec. Naposledy. Občas se mi daří dobrý vtip, tak bavím sál. Pivka do mě padají. Český rum s kávou je nijak nefascinuje, až po chvíli. Rozebíráme co je a není zakázané, jaký znak je in či za hranou a taky jejich plánovaný koncert v Reichu a v Maštali. I kdybych měl hotel za rohem, tak platí, že mě vyprovodí!

Smutná chvilka loučení přichází, pár objetí a i přes jazykovou bariéru sdělení, že mě mají rádi a že jsou šťastní, že mě poznali…Pak už spát, neboť zítra ve 13h sraz – Eiji s dodávkou, Daitske a Yossy směr nejstarobylejší asijské město Kjóto. Zajímavý poznatek je, že lidé migrují napříč kapelami, takže stejné tváře vídáte v mnoha projektech – např. kytarista The Hawks hraje ještě na kytaru v HC smečce EX-C. Eiji z The Hawks má ještě svoji kapelu Backbone, bubeník Aggroknuckle je totožně i v The Hawks (tyto 2 kapely se stávají v Japonsku kultem skinheads; srdcovou záležitostí!!!), kytarista AK hrál i ve Strong Style a vzájemně si i kapely hostují při nahrávání CD za vokály a podobně.
Neděle: Od Kjóta, jako nejstarobylejší perly Asie, jsem popravdě čekal trochu více. Je to rozlehlý komplex mnoha budov se zajímavou architekturou. Spousta vstupů a výstupů do komplexů (každý je placen zvlášť – utratit tu 500,- jen za vstupy není problém), kde si to štráduje mnoho mladých párů v tradičních krojích – kimona se tu dají zapůjčit v obchodech. Našli jsme i tradiční japonskou restauraci, dal jsem si tofu polévku za 150,-, chtěl jsem zaplatit kartou, ale tu i přes svoji avizaci nebrali. Yossy se modlil v chrámu lásky; přál si partnerku.

Zaposilovali jsme si s kladivem štěstí a vyrazili do cukrárny na rýžové těsto s medíkem a zeleným čajem. Kluci mi v další cukrárně koupili kus cukrkandlu, na který se váže pověst o přeživším dítěti a dále jsme obdivovali manji, která byla na lampiónech téměř všude. Chrámy krásně voněly vonnými tyčinkami. Dokonce tam byl i asistent, který vám s jejich zapalováním pomohl. Cestou jsme vysadili Daitkseho v rodném městě vzdáleném cca 7 km od Osaky. Musel domů k rodině. Zasalutoval mi (jistě z recese ;-) římskými pozdravy. Vehnaly se mi slzy do očí…pokračovali jsme do Osaky, kde Eiji zaparkoval blizoučko hotelu, šli jsme na poštu vybrat peníze a navštívili jsme krám s výšivkami. Dvorní výšivkář a jeho žena, která anglicky uměla, byla mrtě vilně přítulná, vyfotila si mě J a na stěnách měli výzdobičky se svastikami, mrtě nášivek jako triskelon, 88, ale i japonskou zástavu a na ni Trojan helmici. Mimochodem na koncertu běžně fungují SHARP spolu s Yellow Side. Žádné konflikty tu neexistují. Pak už se loučím s klukama. Zítra mám poslední den volna. Teda ráno volno, večer poslední večeři páně a pak už jen to nemilé. V neděli uléhám utahaný jako kotě. Po koncertu mě bolí nárt jako psa. Tak funguju se dvěmi ponožkami jako stahovadlem. Usínám dřív, než jsem ulehl. Od 18h do 23h spím, pak se probouzím, jdu se koupat a píšu deník do dalšího usnutí.

V pondělí vyrážím po vydatné snídani (koupil jsem si toho víc, než snesu) do města. Do míst, kde se konal gig. Hlavně nezabloudit. Bloumat okolo, ale nenechat se zahanbit. Kupuji dárky domů, něco k snědku, nějaká pívečka na chuť a vyrážím pak po okružní jízdě směr Time Bomb records. Tam utrácím skoro všechny peníze. Běžím vybrat dalších 10000 Yenů (cca 2.500,- Kč), ať mám na zítřejší večeři. LP White Rider za 4000,- Kč a podobné skvosty. Hodně evropské WP a RAC muziky. Cestou k hotelu (batoh mám narvaný k prasknutí) ještě King Kong CD bazar, kde kupuji lehčí muziku v podobě The Offspring, Bad Religion a světe div se – Skinhead EP collection od Discipline.

Na hotelu radování se ze skvostů hudby, opět vyrážím na druhou stranu města, abych si nakoupil v obr šopu něco na zub (horečka z cestování už mě dohání). Zpátky to stíhám tak tak…nehorší to je s čůráním, člověk si neuleví, všude mraky lidi…Yossy mě vyzvedává v sedm. Čekám ho před hotelem, ať mě nemusí vyvolávat. Odkládá kolo kdesi v postranní ulici, kde mi ukazuje další chrámek klidu, o kterém jsem neměl tucha. Shogun přichází a následně nás dohání Só a pak i Shogun v blízké narvané restauraci (poloevropská a polojaponská ;-). Dává mi španělské mušky, sprosté sušenky. Bavíme se o doom metalu. Jsou to členi kapely Sense to none a za 1 gig prodali 90 CD. Yossy jen zírá a tiše závidí. Pak se přesunujeme do sushi-baru, kde to jen lítá a kde vidím třetí nejhezčí Japonku za celou dobu. Je tam s nějakým evropským týpkem, co má asi stejný vksu jako já ;-). Saké je rozléváno do štamprlete i stojánku, Só mi pak dolévá svoji část. Pak jdeme do baru Black Cats – bar o 5i místech, krásně vytopený, příjemné útulné místo s příjemnou paní. Nebo slečnou? Věk a rodinný status se strašně těžko hádá. Japonsko je plné hubených holek – tzv. Verun :-D Pak společná fotka v triu The Hawks a už mi bylo jasné, že bar přežije i s málo židličkami. Panák whiskey s ledem tu stál v přepočtu na 300,- Kč. Kluci mě vyprovázejí k hotelu. Yossy mi dal typ na další výlet, abych se v úterý zabavil…Shinto klášter. Skvěle zakončená noc!!! Arigató!

Úterý: Bloudím na opačené straně Osaky než doposud. Navštěvuji chrámy, duchovní místa, hřbitovy, které si lehce spletete s nejstarobylejšími úctyhodnými památkami. Nachodím toho moc. Čím víc, tím líp, ať se v letadle pěkne v noci chrupká. Večer mě vyzvedává Yossy The Hawk, aby mě rychlovlakem vyprovodil na letiště. V rychlovlaku je nádherná průvodčí. Nejhezčí japonská žena, kterou jsem na ostrově spatřil. Poslední společné chvíle a alou domů, 10.000 km a vzhůru do oblak. Vlaky tu jsou vymakané, přesné, ale drahé. V letadle si po výborné večeři bouchnu 0,2 l whisky (prý vám nosí, dokud můžete ;-) a přes Mongolsko, Čínu a SSSR do Turecka, kde mám čekačku skoro 7 hodin (tento spoj holt nevyšel; ale za tu krásnou cenu 12.000,- to nekup…).

Středa: V Istanbulu vidím opravdu neskutečně nádherné baby. Já tuhle zemi nikdy nemusel, ale už jen kvůli té vábné půvabitě bych sem zajel na dovolenou :-). V Praze pak už jen nerudný řidič v MHD a trocha bloudění po Prahe. Cesta přes krásnou Starou Boleslav to ale nahradí a moc se těším domů…Všem můžu cestu do Japonska jen a jen doporučit!!!! Klima pokory, dobroty a harmonie s vámi doslova zatřepe!!! Oi! Oi!

Daniel Landa - Všeník

            Tak po roce či dvou od koupě této brožurky jsem se do ní pustil. Čtení je to maximálně tak na 2 odpoledne. S odstupem to hodnotím jako promyšlený tah, jak vydělat „zadarmo“ další prachy a osvětlit svoji kauzu kohouta na Slavíkovi a blázna Žita, neboť jeho kejkle jemu samotnému přerostly mírně přes hlavu a spousta lidí na něho zanevřelo. No, já ne. Já to více méně chápu. Mentálními tréninky a vlnou jsme si hodně podobní, ne-li jářku stejní. No, co vám budu povídat. Vidím, že nekomentuje příspěvky, já mu jednou napíšu, hned zareaguje a mé vnuknutí se stane činem (to byla ta kauza s jeho kšandama na posledním turné! ;-). Ale zpět: takovýto Všeník je k napsání naprosto jednoduchý. Ani extra vlohami nemusíte disponovat. Tak jako Dan se zavřete do resortu na Bali, budete se denně na nádech potápět (pro osvěžení), navštívíte nějaký ten hindu chrám, budete číst knihu Buddhovu, zřeknete se pití, cigár, sexu a masa, aby vaše mysl nebyla omezená, a napíšete knihu, o které budete tvrdit, že je autentická, ačkoliv bude prvoplánovitá a primárně jasně účelová. To je trošku podraz na „spotřebitele“!!! Ale je napsaná celkem vtipně, takže budiž odpuštěno. Pár věcí se dozvíte a zjistíte, že starý Landa už není dnešní Landa. Stačí si porovnat pár rozhovorů z kdysi s touto zpovědnicí. Například i takový etický guru má problém s nedostatkem sexu a nebo s odmítáním tzv. našešptávačů, nutkačů a vábitelů. Takže si musel číšnici nebo Kleopatru egyptskou představovat jako bezzubou stařenu. Že má rád pívo a víno, které pije doma každý večer, že Mirijam byla původně neplodná (ověřeno 3i fundovanými doktory), že miluje The Wall od Punk Floyd (jj, zase ta kladiva) a že se rád poslouchá a okořeňuje věci, což malinko zavání mírnou lží. A nebo že se přistihl (stejně jako někdy já), že bezmyšlenkovitě odpočívá (nazývá to „šerem“) i za souzvuku hare-krišna hymny. Hodně zde píše o árijství v sepjetí s kouzelnictvím a indo-evropskými kořeny. Škoda, že tam nezmínil, že skrze větev jsou vlastně cikáni také árijci a že napadání skinheadů z rasismu je tudíž  totální nesmysl ;). Na posledních stránkách pak očišťuje pojem árijství a kydá smrad na šelmu, která ho zneužila. 6+6+6 je dle biblické predikce číslo bestie (je to věřící člověk; převážně hodně mimo jiné věří v reinkarnaci a karmu). Takže 18 je dle něho prý ta šelma vše ničící. No…k tomu se nevyjadřuji. Kecy v kleci. Dál: Mír je láska, světlo a tudíž i Bůh. Tak o tom žádná. Na to se nic opáčit nedá! Všichni toužíme po harmonii a míru!!! Vývoj ho zavlál až k menhirům a runám (tam já byl už kdysi). Skrze magii se setkal s mnohými představenými jako např. s Jardou Baštou (politik, přednosta tajné služby). Ztotožňuje se s germánsko-keltsko-slovanskou podstatou bytí. Čímž je vlastně do budoucna „zaalibizováno“ naprosto všechno. Proč být kontroverzní český nacionalista, který si vezme Němku a jezdí do Afgoše se snědým islámským Fawadem, když se dá vše pěkně logicky vyexplanovat ve Všeníku a tečka.

Rozmítá o jídle, které bere jako dar (jak jinak!), stejně jako to, že pochází z Vyšehradu (osa kouzel) a má husitskou krev. Tu tady vyzdvihuje nesčetněkrát, stejně jako avizování na novou českou hymnu v podobě brutálně příznivého a (nejen pro mě) svatého chorálu Ktož sú Boží bojovníci….!!! Bo naše lipová hymna ´Kde domov můj´  je moc obroušená…Dokonce i starý skinhead se v něm po prvních dnes asketismu probudil a chtěl seřezat přísedící, když byli hluční ;- ). Žito si odžívá příběh několika životů nás běžných smrtelníků. Má na to love, styky…tj. kapitál sociální i ekonomický. Z toho pohledu, že za ním stojí mocní lidé, vlastně toho ale zas až tak moc nedokazuje. Ale zaplať pán Bůh za něj. Poznávám se v něm často, je to taková stejná linie. Ale frajeřina je, být v askezi skutečně sám. Sbalit se a jet na vlastní pěst. Jako to dělají mnozí (i já). Bez Čechů; prostě vyjet do izolace nebo 9000 km vzdáleného Japonska a nemít tam žádného krajana. To je odvaha. To je to gró otevřené mysli. Jet na Bali mezi českou misii (Sea Sheperds, z jejichž spolku ho pak vyloučili kvůli kontroverzi jeho osoby) a pokecávat si v mateřštině a mít s kým ten čas trávit není úplně to pravé čisté dech-beroucí odhodlání. V tomhle mám jasně navrch! ;-)

TĚŽKÝ BOTY TO VYŘEŠEJ HNED...

FILIP VÁVRA - TĚŽKÝ BOTY TO VYŘEŠEJ HNED...

Jelikož se snažím kupovat si všechny tituly zaobírající se skinheads, byl jsem rád, že jsem na internetu (na politicky nekorektním fóru) zaznamenal chystané vydání této knihy z rukou p. Vávry (z minulosti známého pravicového aktivisty fungujícího pod taktovkou Národní aliance, Národního odporu atp.). Vydání avizoval někdy v květnu a o dovolené už jsem si knihu mohl objednat ze všech možných kamenných i internetových shopů. Je vydána jako regulérní titul s ISBN kódem a jako avízo vydání ji provázelo i krátké hudební video s použitým samplem od skupiny Braník (na což zřejmě dostal copyright od Jindry K. - odpočívej v klidu...
Pojďme k hodnocení: Přes 300 stran, k tomu dobové fotky, otevřenost tvůrce, lepená vazba, samotný zdomácnělý název „Těžký
boty to vyřešej hned“ jakožto pasáž z Orlíkovské písně (hymny skinheadů), atd.…no prostě ta knížka je autentická, dobová a HUSTÁ! 5 odpolední jsem z jejích řádků nemohl spustit oči. Když už jsem někdy po práci neměl sílu číst dál, dal jsem si chvilku voraz, silné kafe a hurá na další kapitolu! Čte se to samo! I přes mnohé stylistické chyby, překlepy i pravopisné hrubky! :-(. Ale člověka občas i zamrazí. Zvláště při pasážích popisujících hromadné pouliční boje s Araby a cikány. Je ZÁZRAK, že v letech 88 – 92 zemřel „jen“ Aleš Martinů, i když mnoho dalších mělo na mále (a o dalších se možná neví). Při používání tyčí, řetězů, nožů, teleskopů, holí a jiného náčiní v tak ohromných a plošných bitvách je to skoro až neuvěřitelné a málo pravděpodobné, že to takhle dopadlo. Vím, že další oběti na životech eskalovaly až např. v letech 93 – 2003 a taky vím, jaké to bylo chodit po Prase ve skinheadských hadrech koncem 90tých let. To všechno byla sklizeň nenávisti zalévané krví během popisovaných let ve Vávrově knize. Trošku úzkostné mi pak připadají kapitoly popisující (nikoliv oslavující) násilí páchané na punkerech! Kontrast mezi těmito subkulturami (dnes už ne tak vyostřený a znatelný) živil předsudky a masové myšlení skinheadů. Kontraproduktivně, hloupě, nesmyslně. Tvrzení, že se punk posunul doleva a tím to vzniklo, se mi zdá malinko přes čáru. Nejviditelnější kontroverze je například znatelná z epochy demonstrací punkerů a antifašistů proti zvrhlíkům z bohatých vrstev, přičemž skinheads tyto demonstrace napadali, namísto aby se společně spojili v boj proti třídnímu/státnímu nepříteli. F. Vávra zpovídá tehdejší účastníky těchto bojů, ale často se mu nedaří oddělit jejich tvrzení se svým subjektivním shrnutím dané situace. Občas utíkají uvozovky, občas se kurzíva mísí s běžným fontem a některé pasáže se opakují víckrát. Hodně se mi líbí kapitola „Naši Cikáni“, která také mluví z reálu.
Nebýt totiž několika známých či spřízněných, kteří mnohdy uklidnili situaci, tak by se dnešních dnů nedožilo ve zdraví i přes proklamace „čisté rasy“ a White Power hodně tehdejších aktivistů ;-). Proto si myslím, že plošné odsuzování a slepý „rasismus“ či „xenofobie“ je holý nerozum. Hodně se vzpomíná i na tehdejší módu, ale chybí mi jakákoliv zmínka o tvorbě "flekáčů" nebo o motivech, které se nosily na tričkách. Taktéž chuligáni si přijdou na své - to tehdy ještě Sparťané a Slávisté spolu s Bohemáky "skínovali" v ulicích. A následují další "střípky". Například že i prý Braník nebyl ani tak moc skinheadskou kapelou. Až na Honzu Štěpánka (myšleno asi v začátcích). Texty dostávali od kamarádů. Útržkovitě. Vzpomenuto je zde i na Václava Lahev a jeho amnestii, která ovlivnila i tehdejší mládež a nově nabývané ideály!!! Je zde i spousta vtipných historek, ale i vážných témat a útržků ze života autora, kdy vyvázl pořádnému výprasku a možná i újmě na zdraví o fousek. Já mnohokrát také. Pamatuji si i na hony na "kališníky" u nás v regionu. Což mimo jiné pokračuje i dnes, avšak ne ze strany "tvrdých nazi-skins", nýbrž ze strany hloupé a nevědomé veřejnosti, kdy vás jakýkoliv blb jen kvůli triku Orlík odsoudí a ukřižuje. Musím vypíchnout vtipnou historku o Fanánkovi společně s bystou Stalina. Úplně živě si to představuju :-D. Velký prostor je zde dáván Orlíku jakožto pilíři scény, což je pochopitelné. Zároveň zde podléhá deskripci „antinacismus“ Dana Landy a dozvídáme se i podrobnosti o fungování dalších členů jako Matáska nebo spřízněného Fanánka, který byl vždycky asi hodně svůj a jelikož nesouhlasili s masovou stádovitostí a pro-násilností holohlavých davů na 100%, tak to asi neměli vůbec jednoduché a včas tomu všemu dali valé :-). Dokonce i zmínka o Lucce Bílé jako návštěvnici skinheadské kultovní hospody zde figuruje. Své si vypoví i Vilda F. z Attacku či Vlajky, přičemž u jeho příběhu pozoruji onen zákon „karmy“, když je v jedné pasáži popisován jako rváč a notorický útočník na skupinu černochů a v druhé jako oběť řádění antifašistů, při kterém ho z nejhoršího vytáhl právě „SHARPák“ Červený ;-). Zmínka padla i o nazi-punks a často je zde skloňováno i slůvko „redskin“.
Těžko říct, nakolik z punkera v bomberu a v botkách dělá jeho outfit redskinem. Přesto si myslím a mám i potvrzeno „z druhé strany“, že tolik
redskinů, jako je zde popisováno, v Prase nikdy být asi nemohlo ;-). Autor v knize popisuje i své přimknutí ke skinheads a to od své dětské naivity a zranitelnosti až k teenagerství, což jsem kvitoval, neboť jsem se v ledasčem i sám poznal :-). Například zhodnocení, že nejde o patologický jev, ale o to, že člověk chce čelit bezpráví, chce se stýkat se stejně myslícími a chce mít oporu v bratrech z ulice, je více než pochopitelné! Už nikdy nezjistíme, kolik těch holohlavých borců v bomberech a těžkých botách mělo v hlavě stejné pohnutky vedoucí je k trávení večerů na pražských ulicích.
Hezké by bylo žít v iluzi, že to tak měli všichni. Při popisech výpovědí několika účastníků jsem se ale vzhledem k té době malinko zarazil, ale
nakonec jsem pochopil. Inklinace k Třetí Říši, 100% akceptace nacismu, revizionismus Hitlerismu atp. (v kontextu doby někdy i jaksi polehčující a pochopitelný) spíše napovídá, že mezi skinheads byli i ti, kteří nehledali jen obranu, útěchu, sílu. Ale ti, kteří byli živeni a posilováni
nenávistí, násilím, předsudky, patologismem (což pak bylo živeno u psychologicky nestálých jednotlivců pod taktovkou dalších organizací ještě
hlouběji). Holt mládí je radikální, úzce uvažující, myslící v mantinelech. Při čtení knihy a ihned po jejím dolouskání jsem asi týden v kuse
poslouchal Orlík a Braník. Znám to nazpaměť, ale tentokrát mi to všechno zapadlo jako malinká sklíčka mozaiky. Najednou to nebylo tak šedé a
vzdálené. Ale TEĎ A TADY! Jsem přesvědčený, že se najde několik desítek vysloužilých (ex)- skinheads, kteří si po přečtení rádi koupí znovu svého nového zeleného a černého bombera a budou hrdí, že se kdy mohli považovat za něco tak na svůj věk průbojného, nebojácného a silného! Něčeho, co vzniklo spontánně na ulici, ve vinárně a v pivnicích a hodlalo vzít zákon a justici do svých rukou, když pro obyčejného člověka nebylo zastání ze strany aparátu vůči drogovým dealerům a rasismu naruby! Až úsměvně působí dnes představa 50i skinheadů v ukázkové výstroji (a výzbroji ;-) stojících před „nepřizpůsobivým“ domem v totálně cizím městě, kam byli pozváni místními obyvateli na problémové a nepřizpůsobivé, aby jeden z tohoto holohlavého davu vystoupil a řekl: „cikáni, vylezte, jdu vám rozbít držku“…a oni se do 14i dnů odstěhovali. Dnes už je situace jiná. Skinheads z ulic zmizeli. Někdy mám pocit, že módu v regionu držím už jenom já :-D. Lidi k sobě mají asi už tak nějak blíž. Už se to nepere. Kdo to chce řešit, jsou jen mladí a naivní cigáni nafrčení Bůh ví čím. Přesto jsem rád, že jsem 90á léta v typickém skinheadském „úboru“ všeho možného druhu přežil až na výjimky bez újmy. Vždyť co Tě nezabije, silnějším Tě učiní! A já jsem sakra hrdej, že jsem „tam“ byl. Že jsem „to“ cítil. Že jsem byl u „toho“ a stále z toho čerpám. Já tohle prostě nikdy nepustím. Udělalo se hodně chyb a hodně třeba ne vždy pozitivního, ale ve své transformaci přežilo to krásné, hrdé, čisté a silné! Otázka je, jestli aspoň jedenotlivci znovu nevystoupí pod tíhou sympatičnosti této publikace z davu. Nevím jak vy, ale já příští sezónu zeleného bombera kupuju. Metromaskáčového už totiž mám :-). Oi! Oi!, SKINHEAD, SKINHEAD, BOMBR JEDNO JAKEJ!!!! ;-)

 P.S.: jediné, co je opravdu až skoro neodpustitelné, je ohromné množství překlepů a pravopisných chyb hrubého zrna!!! A také fakt, že někdy uvozovky přechází v autorův názor a naopak, což působí hodně chaoticky...K těm chybám: dávání čárek tam, kam vůbec nepatří nebo vůbec být nesmí (před "a" atd.)... "vzal sebou" namísto "s sebou" atd. atp. ALE!!! Publikace vám zato nabízí ohlédnutí do tehdejších uliček a tmavých situací. Vzpomíná na Huberty Macháně (kteří jsou stále titíž :-D) a vše lemuje dobovými fotografiemi. Pro mě osobně je to velice poctivá, plná a VZÁCNÁ KNIHA!!! Je tomu měsíc od jejího přečtení, ale jak jí tak listuju, čtu ji po pasážích pořád dokola znovu a znovu. Tam to začalo. Tam se to stávalo. A pro mě TO nikdy neskončilo! Já tomu věřím. Protože je TO to pravé :-)

Pro všechny punkery a skinheady - ARZI PRAZE!

Rozhovor byl udělán ve spolupráci s Bobem (BootsAndBraces - skinhead/punk e-zine)!

1.                  Zdar chlapi, začněme jako vždycky s úvodem. Mohli byste tedy představit vaši kapelu a říci něco zajímavého o každém z vás? 

Kostroun: Ahoj, jmenujeme se ArziPraze, fungujeme od roku 2014, koncertovat jsme začali o dva roky později, když už bylo s čím vylézt. No a o nás? Jsme mladí, krásní a inteligentní – každý z nás trochu jinak... :D

2. Proč jste zvolili právě název ArziPraze? Má toto jméno nějaké hlubší poselství nebo jste jím jen chtěli vzdát hold vašeho rodnému městu Praze? 

Kostroun: To jsem nějak plácnul nalitej v hospodě,  že teda „Arciprase“ a aby to nebylo tak buranský, tak se to píše ArziPraze – jakože jsme pražská kapela a stejně se to čte Arciprase – jelikož máme rádi vepřový a nemáme rádi kultury, co ho rádi nemaj. Lepší vysvětlení mě nenapadlo..

3. Jak byste charakterizovali svůj hudební styl? Jak by se vám líbil popis našláplý hate rock s prvky punku a HC? Kdo z vás píše hudbu a texty? 

Tomáš: Mně se líbí hlavně to: ,,NAŠLÁPLÝ", ostatní není důležitý. Jestli někdo řekne o naší hudbě, že je to našláplý, tak to mi stačí a jsem spokojený. 

Kostroun: Já jsem spokojenej už jen, když někdo o naší hudbě řekne, že je to hudba. To jsem pak zároveň i překvapenej. :D Myslim, že to co hrajem si každej zařadí po svým, já tomu řikám „arzi ´p´ roll“ - zkrátka hrajem, co nás napadne – jako když vaří Babica.

4. Většina z vás dříve působila v kapele Summer Heroes. Jak byste shrnuli éru této kapely a co považujete za největší úspěchy Summer Heroes? Na které zážitky vzpomínáte nejraději? Proč vlastně Summer Heroes skončili?

TOMÁŠ A KLUCI NA ARCI-PROCHÁZCE ;-)

Tomáš : Byl to pokus začít zase hrát a snad se to povedlo. Asi nejlepší koncert byl s T.M.F. v Brně, to byl podle mě vrchol. S.H. skončili, protože začala váznout komunikace v kapele a začali jsme se rozcházet v názorech a přístupech ke hraní, ale to je problém většiny kapel, některé to ustojí, některé ne. S.H. to štěstí neměli. 

5. Jaké jsou hlavní rozdíly mezi Summer Heroes a ArziPraze, a to zejména hudební a textové? Převzali jste nějaké songy i do repertoáru ArziPraze? Které songy si vy osobně myslíte, že byly nejzdařilejší od Summer Heroes? Jak to vypadá s plánovaným CD Summer Heroes? 

Tomáš: Nedokážu říct co bylo nejzdařilejší, to musí posoudit jiní, mě to bavilo jako celek. Že uděláme CD S.H. jsme se domluvili na naléhání našich přátel (zejména Vrabčo byl hodně neodbytný), kteří nás přesvědčili, že to má smysl. Už se to pomalu chystá a snad by se to mohlo tento rok 
uskutečnit.

6. Jaké kapely byste uvedli jako svou největší inspiraci a dlouhodobě oblíbené? Všiml jsem si určitých referencí ke kapelám jako Motörhead, The Exploited, Skrewdriver, Condemned 84, Orlík, Braník, Hubert Macháně nebo Hrdinové Nové Fronty. Je tento výčet správný? Jak moc jste ovlivněni právě těmito kapelami? Mohli byste uvést 3 nejoblíbenější songy od každé z výše uvedených kapel? 

Tomáš: Na těchto kapelách jsme vyrůstali. Je nemožné to poslouchat a nebýt tím ovlivnění. Co se mě týká, tak třeba H.N.F. považuju za nejlepší punkovou kapelu u nás. Nejoblíbenější skladby jmenovat nemůžu, to je vždy otázka situace a nálady. 

Kostroun: já mám oblíbené kapely úplně z jiného hrnce, ale inspiraci z nich nečerpám, jelikož tak jak hrají oni, já hrát nikdy nebudu. Iron Maiden a veškerý 80sátkový metal – na těch jsem začínal, potom 90sátky - Cannibal Corpse, Satyricon, Deicide, Death, Vader, Bathory a stovky dalších. Rád si poslechnu i vážnou a miluju nejen-westernový soundtracky stylu Ennio Moriconne. Je toho moc.

 
7. Z koncertů si pamatuji, že v repertoáru máte cca 10 vlastních songů, je to tak správně? Jaké byly dosavadní ohlasy na vaši tvorbu? Nedávno jste některé z nich i nahráli. Jak jste spokojeni s kvalitou nahrávky? Kdy můžeme očekávat nějaké to CD ArziPraze? 

Kostroun: už 12! Ohlasy byly fajn, až nás to překvapilo, nečekal jsem tak pozitivní ohlas a musim říct, že máloco mě tak potěšilo. S nahrávkou jsme velmi spokojeni po zvukové stránce – už proto, že jsme nahrávali dohromady, s technickou stránkou úplně ne, ale to si myslim, nebudeme nikdy, protože svojí nahrávku člověk poslouchá jinak a vždycky slyší, že by to šlo líp. Ale základ je to tak nežrat. CD bude doufám do léta, už mělo být 2 měsíce hotové, ale trošku se zkomplikovala situace se studiem.

8. Vaše úvodní stejnojmenná píseň "ArziPraze" je plná nenávisti a nasranosti. Co všechno ve vás tuto nenávist probudilo? Pokoušíte se vidět i nějaké věci pozitivně, nebo tohle jste už dávno vzdali? 

Tomáš: Já jsem nasranej, jen co vyjdu ráno z baráku a rozhlédnu se kolem sebe. 

Kostroun: Já jsem nasranej, když vidim jak je Tomáš věčně nasranej. :D Ta muzika a texty jsou trošku ventil toho hnoje, kterej celý společnosti ta pakáž nahoře hází na hrb.

Ale přesto mě život baví a o to víc si užívám takových těch životních maličkostí. Ono bude jednou dobře, uvidíte, každá doba má svoje.

9. Jestli jsem to správně pochopil, tak píseň "Je Mi To Jedno" obsahuje silné protidrogové poselství, je to tak? Souhlasíte s tím, že ten, co bere drogy, si nezaslouží naprosto žádnou lítost ani empatii, přičemž vůbec nezáleží na tom, z jakého důvodu do toho svinstva spadl? 

Tomáš: Feťáci jsou naprosto neplatný ubožáci. O nich je ztráta času se i bavit. 

Kostroun: Pokud do toho sám spadl, tak ať se taky sám vyhrabe. Ta povinná móda dělat z každýho chudáka, co by se mu mělo pomoct, je velice neomalená vůči těm, co status „chudák“ nemají, mají pouze tu povinnost pořád někoho chápat a chodit okolo něj po špičkách. A to se netýká jen feťáků – ti jsou ještě malý problém.

9A): Je téma drog bohužel stále aktuální i uvnitř skinhead/punk scény a vašich kamarádů? Dokázali byste specifikovat „co už je za hranou“ a „co je akceptovatelné“?

Tomáš: Pro mě není akceptovatelné nic. Hodně lidí v mém okolí do toho spadlo, tak snad našli co hledali, pro mě jsou mrtví. 

10. Píseň "Bůh s námi" pojednává o tom, co všechno je v dnešní době zakázané, a co naopak vítané a povolené. Řekli byste, že dnešní doba se v tomto ohledu čím dál více přibližuje totalitě, takové jakou jsme ne tak moc dávno už zažili, nebo je třeba barvitě popsána v nesmrtelném Orwellově románu '1984'? 

Kostroun – je to o tom, co bylo zakázané předtím a jak se to prakticky nezměnilo. Když srovnáš postupnej stav a úroveň společnosti a jejího smýšlení jen za posledních 27 let, tak tě to musí praštit přes rypák. Předešlá totalita lidi dusila, ale tak hloupě, že je stavěla sama proti sobě – čímž je nechtěně sjednocovala. Ta současná je natolik sofistikovaná, že lidi převychovává, transformuje jejich smýšlení, je daleko víc zaměřená na děti a dospívající a staví lidi do fáze lhostejnosti. Což je daleko horší. To, kde měla „diktatura proletariátu“ mezery vyplnila „diktatura kavárenských pisálků a finančních korporátů“ velice pečlivě. Myslím, že by se i sám Orwell divil, že to vypadá, jakoby nenapsal ani tak varování, jako spíš manuál jak lze vládnout a ovládat.

11. V této písni je zmíněn i odkaz Karla Kryla. Jaký je váš názor na jeho tvorbu, postoje, ideály a texty? Myslíte si, že jeho poselství je stále aktuální? Jaké jeho písně na vás zanechaly ten nejhlubší dojem? 

Tomáš: Karel Kryl je naprostý fenomén, jak hudební, tak lidský. 

Kostroun: Pro mě je to vzor člověka, který neuhnul ze své myšlenky a snažení, byť jeho snaha skončila obrovským zklamáním z falešné změny. Jeho smutný boj s větrnými mlýny by měl být varováním před tendencí dělat si falešné naděje a idealizovat si ty, co „dobře mluví“.

12.              Co všechno vás inspirovalo k napsání písně "Proti Všem"? Je to pouhé vyjádření frustrace, vzdoru a hněvu ztracené generace nebo to má i nějaký hlubší význam? Existuje nějaká paralela se stejnojmenným dílem Aloise Jiráska nebo filmem Otakara Vávry? 

Tomáš: Já vyrůstal za komoušů, to znamená, že bez vyhlídek na budoucnost a to je stigma, kterého už se nikdy nezbavím. Současný podobě svobody bych se zasmál, kdyby to nebylo tak smutný. Naše Proti Všem nemá s Husity nic společnýho, je to čistě generační výpověď. 

13. Vzhledem k písni "Pivo Není Chlast" vás považuji za dobré znalce piva.) Kolik piv je dle vás zdravé vypít za týden? Jaké jsou vaše oblíbené druhy a značky piva? Co říkáte na vzrůstající oblibu domácích a místních mini pivovarů? Kde v Praze čepují úplně to nejlepší pivo? 

Tomáš: Plzeň a Guinness. Kde je v Praze nejlepší pivo, prozrazovat nebudu, to bych si tam pak už nesed. 

Kostroun: čepovaná tanková Plzeň pak dlouho nic........a plechovková Plzeň. Trend obrážení malejch pivovarů mě vysloveně sere, to je zase degustátorů ty vole, znalců a recenzentů!! Nic proti těm pivovarům, ale ty pivní turisti, co choděj kdeco převalovat na jazyku jak pornoherečky, koukat zamyšleně do stropu a hodnotit – ať se jdou navzájem vyhulit, vyjde to nastejno, to taky prej chutná každý jinak.. :D Jo a na poslednim koncertě jsme se dozvěděli od nějakýho konspirátora, že písnička „Pivo není chlast“ je protinacionalistická. Tak ten člověk smíchal právě asi hodně druhů mikropiv dohromady!!

14. Mohli byste uvést názvy zbylých songů a říci o každém z nich, o čem je? Jestli si dobře vzpomínám, tak na koncertě jste hráli mj. i nějakou vlasteneckou píseň a také jednu věnovanou obětem bolševického teroru, je to tak? 

Kostroun – hele ty písničky jsou textově tak přímočarý a konkrétní, že si myslim, že vysvětlovat jejich text je zbytečný. Jasnej názor na jasnou věc.

15. Není tajemstvím, že Tomáš se zpěvem podílel také na písni "Slovanská Jednota" legendární Slovenské kapely Krátky Proces. Co můžete říct o této spolupráci? Myslíte si, že taková jednota Slovanských zemí je v blízké budoucnosti možná, nebo křivdy z minulosti jsou stále hodně živé? Jak se vám líbí nové CD této kapely v porovnání se starší tvorbou? 

Tomáš: Krátky Proces je Krátky Proces a na to se napiju. K Procesu jsem totálně nekritický, je super vše co udělají.

16. Na Slovenské scéně je velkým fenoménem Ondrej Ďurica a jeho sólová alba. Jak se vám líbí jeho tvorba? Jak byste zhodnotili jeho nové album 'Bludisko'? Souhlasíte s tím, že se jedná o nejvydařenější album ze všech, a to jak hudebně, tak i textově? Chtěli byste si s ním někdy zahrát? 

Tomáš: Já jsem Ďuricu nikdy neslyšel.

Kostroun: Mě se pár věcí od něj líbí. Když si bude chtít zahrát on s náma a kapela nebude proti, proč ne... 

17. ArziPraze lze najít na kompilaci Skins' Songs Vol. 4, která právě vyšla. Jak byste tuto kompilaci charakterizovali? Myslíte, že se jedná o vydařené pokračování klasických kompilaček z 90. let? Narážím hlavně na to, že žádná z kapel nehraje klasické Oi! snad kromě Violence Station. Co na to říkáte? Které songy a kapely se vám osobně jeví být na této kompilaci nejzdařilejší? 

Tomáš: Je dobře, že v tradici někdo pokračuje. Na kolik je to zdařilý, to posoudí posluchači. Mně se tam nejvíc líbí Violence Station a Cirhoza. 

 
Kostroun: Mně se ještě docela líbí ta poslední písnička „cvaknutí kovu“, ta šlape.

 

18. Kolik koncertů jste dosud odehráli a s jakými kapelami? Jaký byl váš zatím nejlepší a nejhorší koncert? Kde jste zažili tu nejlepší atmosféru? Je zde nějaká kapela, se kterou byste si moc a moc rádi zahráli? Máte v 
repertoáru i nějaké covery? 

Tomáš: Nedávno jsem poprvé slyšel kapelu H.Z.R. Hráli jsme s nima a fakt mě nadchli, to si rád zopakuju. Náš to byl pro změnu asi nejhorší výkon.

Kostroun: Jojo, tam jsme posrali, co jsme mohli.. :D Zatím máme tuším 6 koncertů za sebou.

19. Měli jste možnost zahrát si i se zahraničními kapelami In Memoriam, Queensbury Rules a ještě jako Summer Heroes i s Tattooed Mother Fuckers nebo I.C.1. Jaké jsou vaše dojmy z vystoupení těchto kapel a jak na vás působili jako lidé? Která z nich se vám líbila nejvíce? Které songy vám utkvěly v paměti z těchto koncertů? 

 Tomáš: Některý ty lidi znám z minulých let a jsou pořád super. Jako kapely jsou skvělý. Když je vidím a slyším hrát, tak vím, že na sobě musíme ještě hodně pracovat. 

20. Jaké kapely ze současné České scény se vám líbí nejvíce? Jaký je váš názor na kapely jako Bootboys Social Club, Rota Nazdar, Sons Of Bohemia, Squad 96, Violence Station, Operace Artaban a Gabreta? Jaké jsou vaše dojmy z hudby a textů těchto kapel? Prosím, řekněte nám pár slov ke každé z nich. Jaké jejich songy považujete vy osobně za nejzdařilejší? 

Tomáš : S většinou z nich jsme už hráli a byly to vždy parádní akce který jsme si užili a doufám, že opět užijeme. Operace Artaban - tak ty znám jen podle názvu, tak na ně žádný názor nemám.

21. Jsou zde nějaké nové nebo méně známé kapely, které byste mohli doporučit? Mohli byste představit především kapely Despekt, H.Z.R. a Celková Impotence? Jestli je to možné, řekněte nám o nich něco. 

Tomáš: Jak už jsem říkal H.Z.R. jsou výborný, ta kapela mě v poslední době nejvíc nadchla. Despekt neznám. Celková Impotence mě baví a jsou to super lidi, dost nám pomohli, když jsme začínali. 

22. Co považujete za nejvýznamnější rysy současné Prahy? Je to stále ještě ta matka všech měst? Jaká místa patří v Praze mezi vaše nejoblíbenější a která byste určitě doporučili k návštěvě pro turisty?

Tomáš: O Praze se v poslední době říká, že je snad matka úplně všeho, to už mě dost unavuje. Je to ve skutečnosti jen větší vesnice a předměstí Letný. Letná je moje nejoblíbenější místo, ale turistům ho v žádném případě nedoporučuju, nikdo tam na ně není zvědavej.

Kostroun: Hele nic ve zlym proti turistům, když se sem chtěj podivat... Praha je už trochu gheto konzumu a multikulti, ovšem u nás v Hostivaři je tráva zelenější a vzduch čistší. Klidně se sem přijeďte mrknout, dobře popít, pojíst, vykoupat se na přehradě, ale navečer už táhněte na hotely, máme rádi svůj klid. :D

23. Jaké jsou vaše oblíbené sporty? Provozujete nějaké sporty i aktivně, např. bojové sporty? Zajímáte se i o fotbal? Pokud ano, tak komu fandíte? jaký byl ten nejlepší zápas, na kterém jste kdy byli? 

Tomáš: Já sporty nedělám, na to máme Kostrouna, já bojuju s věkem a to dost neúspěšně. Fotbal a fotbalisty, tak to nesnáším. Kdysi jsem chodil na Viktorku Žižkov, ale rozhodně ne kvůli fotbalu. Baví mě rugby, ale ne hrát jen koukat. 

Kostroun: Já aktivně dělám silové sporty, závodil jsem v silovém trojboji, a teď se chystám už jen na mistrovství v mrtvém tahu. Chodím si kondičně zaboxovat, respektive dělat živý, pomalu se pohybující a po dechu lapající pytel. Fotbal – to je ta dámská jízda, na který má každá ta holka stejný hadry, ale jiný číslo na zádech? To jde úplně mimo mě...

24. Máte nějaké oblíbené postavy a příběhy z minulosti, ať už naše nebo cizí? Jsou zde nějaké osoby nebo činy, kterých si hodně vážíte? Ve které době byste chtěli žít v případě, že by existoval stroj času a možnost si vybrat?  

Tomáš: Moje oblíbené postavy minulosti jsou bratři Mašínové a Milan Paumer. To co dokázali, já obdivuju a považuju za opravdové hrdinství. Že se dnes vytvářejí uměle hrdinové z bývalých komoušů, STBáků, retardovaných spisovatelů, herců a zpěváků, kteří se jednou někam podepsali a rok nemohli chudáci hrát, co kdyby věděli, tak to nikdy neudělají. A kteří se dnes bijou v prsa a předhánějí, kdo byl větší odpůrce režimu a víc trpěl. Tak z toho je mi na blití. Stroj času nechci. Jak se znám, tak při mém štěstí by se něco posralo a vyhodilo by mě to v nějaký totálně zkurvený době.

Kostroun: Já nevim, výklad historie je tak nepředstavitelně tendenční a info neobjektivní, že já si idoly radši nehledám. Následuji instinkt – poslouchám svou žízeň.

A stroj času bych chtěl moc!! Jednou tejdně bych si zajel na orgie do starýho Říma a vždycky po chlastačce, když se mi chce umřít, bych se vrátil do tý chvíle - kdy jsem na otázku :“ jdeš na jedno?“ řekl: „du vole!“ - a řekl bych: „nejdu vole!“...

25. Jakých 5 události byste vyzdvihli jako ty úplně nejdůležitější v historii naší země a našeho národa?

Tomáš: Porážka na Bílé Hoře, I. sv. válka a formování č.s.legií, komoušský puč 1948, Sovětská invaze 1968 a nesmím zapomenout, jak jsem někde četl, vítězství našich hokejistů v Naganu. Protože kdo neskáče není Čech HOP-HOP-HOP!!! 

Kostroun: Založení Plzeňského Prazdroje, pak to co jmenoval Tomáš, protože je starej a určitě to ví líp a místo Nagana den, až zaženeme tu neobolševickou a post STBáckou pakáž do Vltavy – na ten se teprve čeká...

26.              Když se ohlédneme do minulosti, tak byli skinheads / punks celkem v rozmachu. Nyní skinheads prakticky vychcípali. A nebo se dokáží setsakramentsky dobře na ulicích maskovat. Nevidíš už žádné „bagáně“, bombery, donkeye, kšandy…Čím to je? 

Tomáš: Prostě, už je to pryč. Dnes je to hlavně o tom, co máš v hlavě, ne na sobě. 

26A) Žilo se vám lépe tehdy nebo je to lepší nyní? Myslím tím porovnání let 1990-2000 s roky aktuálními. Stýská se vám někdy po starých dobrých časech, kdy skinheads žili v ulicích s veškerou tou parádní garderóbou?

Tomáš: Samozřejmě, že se žilo líp. Byli jsme mladší, neměli jsme starosti, nepřítel byl jasně daný a nad ničím se složitě nepřemýšlelo. Ale vše má svoje pro i proti a nemůžu říct, že by se mi nějak radikálně stýskalo. 

Kostroun: Mě se stýská, 90sátá leta a ještě potom tak do roku 2005 byly nejlepší leta mého života, jeden velkej večírek. Flámy, ženský, rokenrol. Mám pocit, že jsem se tou dobou prosmál. A kocovina trvala dvě, tři hodinky a ne dva, tři dny... Jak někdo řekl - „kdo si 90sátky pamatuje, ten je nezažil“..

27.              Když narážíme na Ondreje Ďuricu, tak nemohu nevzpomenout český Ortel. Buď ho berou, nebo ho neberou. Nikdo nestojí uprostřed. Dle jeho vlastních slov se snaží lidi spojovat – hledat sjednocení namísto rozdílného. Co myslíte vy – daří se mu to nebo ne? Jaký je váš názor na tohoto interpreta a celkově kapelu Ortel?

Punk is not Dread!!! Oi! Oi!

Tomáš: Ortel to dělá podle svého a evidentně mu to funguje. Osobně to neposlouchám, ale baví mě jak jsou z nich levoty hysterický.

Kostroun: Tak já jsem přesně ten, co stojí 
uprostřed. Ten trend – buď Ortel nenávidim nebo miluju - se mě netýká. Já to neposlouchám, přijde mi to textově komický, ale na druhou stranu jim přeju úspěch, prodeje, prachy a slávu. Když to může mít kdejaká parta šamponů, co kope do míče, proč ne oni?! Je po tom poptávka? Tak je i nabídka.

28.              A co Dan Landa? Pamatuje ho někdo z vás ještě z let 90ých? Co na jeho tvorbu, na jeho nynější projevy a vůbec celkově na jeho osobu říkáte?

Tomáš: Dana z těch dob znám, ale jsme už, jako každý, někde jinde. Je to velice schopný člověk a dokáže dotáhnout věci do úspěšného konce. Díky tomu si už dnes dělá a říká prakticky co chce a i když to některé kruhy obyvatel stále strašně sere, nezmůžou proti němu nic a tak jsou ještě víc vytočený. A to mě na něm baví nejvíc.

Kostroun: Mě se některý písničky hodně líběj, hlavně ty starý. Je to chytlavý, prostě rockový lidovky. 

29. Máte ještě vůbec nějakou touhu ve změnu věcí veřejných? Tom o tom všem zpívá už skoro čtvrt století. A uhnuly se věci směrem k lepšímu? Nebo se to i přes veškeré snažení jednotlivých patriotů zhoršuje? Vy stále věříte nebo už jste ztratili veškeré pozitivní myšlenky a hrajete proto, abyste ze sebe dostali hněv a možná třeba někoho nasměrovali na lepší cestu? Kam se dle vás bude ubírat celosvětové dění? Není trošku smutné, že věci, o kterých se zpívá už 25 let, jsou stále zde a nikdo je neřeší? Kdy dle vás nastane zlom a něco se začne dít?

Tomáš: To už je čtvrt století? No paráda, to se asi rozbrečím. Nic nebude nikdy dokonalý. Jeden problém se vyřeší a objeví se jiný. Podle mě zlom nastane s další válkou, ke které svět neomylně 
směřuje. Bude muset zemřít hodně lidí, aby si ostatní uvědomili, že je něco špatně a probrali se. Jen utrpení sjednocuje národ a válka je utrpení. Vezme lidem všechno a to málo co jim zbude, budou do krve bránit. Válka je stroj a my jsme jen kolečko v tom stroji. 

Kostroun: Touha je zázrak kámo zázrak.... A já na zázraky trochu věřim, bude dobře uvidíte, jenom to vzít vážně a nepředat to zase dobrovolně a s falešnou nadějí další partě podvodníků, komediantů a novodobých chartistů. Jeden podraz stačil...

30.              Skins ´n´ Punks – jedna rodina! Já to tak bral vždycky, ale mnoho hloupých a tupých „taky-skins“ to dost dobře nepobíralo. O to více mě potěšila vaše píseň „Proti všem!“. Když se tato undergroundová rodina sjednotí, tak si myslíte, že něco dokážeme? Nebo už je všechno předem naplánováno a ztraceno a nám zbývá jen tak si užívat života se svým stylem a pivkem v ruce bez „politiky“ a „touhy v revoluci“?

Tomáš: Já jsem ze starý školy, tak pro mě to platí furt. Ale, vždy je to o lidech. Znám super punkáče a debilní skinheady a obráceně. Když je člověk kámoš, tak neřeším jestli je skinhead, metalista, punkáč, hooligans nebo úředník z banky. Nikdy se to ale nesjednotí, tomu nevěřím, vždy to bude o jednotlivcích a to mě stačí. 

31.              Minulých pár let bylo ve znamení znovuobjevení starých tváří. Dizenter alias Tom Buldok + Vilda Attack, Weteranss, Ďurica, Ortel, KP a kupa dalších zahraničních kapel jako třeba Mistreat, English Rose, BFG, BED…Myslíte, že je to náhoda a nebo jen reakce na situaci ve světě? Dá se hudbou vůbec nějak „změnit svět“?

Tomáš: Je to určitě důsledek zvýšeného napětí ve společnosti. Každý má potřebu se vyjádřit a kdo si myslel, že už řekl vše, tak najednou zjišťuje, že se objevilo nové téma. Někdo se vrací, protože mu došli prachy. Hudba svět nezmění, ale pomáhá se semknout a držet lidi při sobě. A lidi jsou to, co dokáže věci změnit. To je můj důvod, proč to dělám já. 

32.  Máte nějaké poslední komentáře? Chtěli byste někoho pozdravit? 

Kostroun: Zdravíme všechny holky a kluky co nás mají rádi a jsou ochotni nás slyšet víc jak jednou. A samozřejmě naše kámoše. A taky Tebe zároveň s poděkovánim, že si s námi udělal tenhle rozhovor. Mějte se všichni prima a ať se každému daří. Třikrát Nazdar!