ALL JAPANESE SKINHEAD FESTIVAL No. 46

OSAKA

17. – 24. 2. 2016  

Středa / čtvrtek: Japonskem jsem byl posedlý od malička. Jejich státní vlajka mě naprosto fascinuje. Už jako mladý skinhead jsem narazil na kapely jako Ouka či Sledge Hammer a tomuto kouzlu jsem propadl. Pak jsem měl možnost koupit si CD od kapely Strong Style (ověnčené totenkopfy a svastikami-manji) a ona vášeň dosáhla nedozírných rozměrů. Japonská skinhead scéna byla vždy tajemná, krásně kontroverzní a pro běžné lidi neuchopitelná, neproniknutelná. Jakožto odpůrce sociální sítě musím ale uznat, že díky FB jsem získal několik cenných kontaktů a tak prozatím tajná scéna se mi začala přibližovat. Vášeň a odhodlání navštívit hrdou zemi Vycházejícího slunce rostla a sílila. A když jsem si nechal poslat pár drahých kousků CD a oblečení od Yellow Side Crew a poslechl si CDčka brutálně našlapané kapely AggroKnuckle, bylo dílo odhodlání dokonáno. Bylo mi jedno, kam pojedu. Měl jsem jen 3 podmínky – aby mě někdo vyzvedl na letišti, abych měl průvodce po historických částech předem definovaných a abych měl kam složit své kosti. Pak jsem zjistil, že se v Osace (3. největší město Japonska s cca 20i miliony obyvatel) koná All japanese skinheads festival č. 43, přičemž od roku 2012 jde o čistě skinheadskou akci. Oťukal jsem kamaráda přes FB, naordinoval mu své strohé 3 podmínky, ten moji žádost přeposlal dalším dvěma lidem, kteří rozvířili debatu a výsledkem bylo „přijeď!, vše je zajištěné“. Byla ve mně jen malá dušička, neboť vzhledem k časovému posuvu (+ 8 hodin) se naše internetová komunikace protahovala vždy na celý den. Nehledě na jazykovou bariéru na straně mých plešatých kamarádů z Yellow Side 28 Crew. Koupil jsem letenky, zorganizoval se čas mého přivítání na letišti dle dosedu letadla a nic víc se neřešilo. Nezbývalo než doufat, že slibu bratři dostojí. Nepochyboval jsem, protože kodex cti jim to velí.

Ale i tak jsem se vydal přes půl zeměkoule, takže přece jen maličko obavy jsem měl. Cestoval jsem naprosto sám, s penězi tak tak na nejhorší katastrofický scénář. Dle všeho přežijete v Japonsku s 1000,- Kč na den. Ve finále by vám tohle stačilo tak na jídlo a hodně skromný přístřešek někde u mostu ;-). Než jsem odjel, tak jsem si i posichroval možnost setrvání mého vozítka v Praze u kamaráda, který mě za mírnou úplatu (placky a CD AK jsem mu dovezl posléze) nechal půl hodinky od letiště zaparkovat před panelákem. Celou zimu skoro nic, ale v den, kdy jsem odjížděl, začala vánice s chumelenicí. Odlétal jsem nějak v 18:40, ale bába na telefonu mi řekla, že mám být na odbavení 3 hodiny předem (zbytečné – skutečně by stačilo 2 hodiny). Vzhledem ke kalamitám atd. jsem proto vyjel hned po obědě směr Prágl. V rádiu samé pěkné zprávy o zácpách, karambolech, katastrofách. Pěkně na pytel. Pár km od domu jsem dostal smyk a vjel na opačnou stranu vozovky, totálně do protisměru. Ještě, že nic nejelo. Poděkoval jsem Andělu strážnému a dal nohu z plynu. Jel jsem jako beránek a naštěstí jsem dojel v pořádku. Trošku mě vyškolila navigace, která vypověděla službu! Zrovna dneska! Když jde o splnění mého dávného horoucího snu!!! Věnovat se řízení a ještě se hrabat v kabelech, uf. Nakonec se chytla, ale panelák, který na Petřinách stojí už aspoň 50 let, stejně nenašla a hnala mě do obytných zón. Nakonec jsme se ale s Peddym shledali a na letiště dojeli sockou. Před tím mi dal panáka Jágra – to jsem si vynutil, aby ze mě spadl stres z řízení po matce měst! Na letišti pár posledních pozdravů přes net, bo je tam free wifi. Koupil jsem plechovku Kozla za nekřesťanský peníz a alou k odbavení, abych se zbavil kufru (sportovní tašku jsem na poslední chvíli vyměnil za kufr, neboť jsem vezl dárky a těžké boty na fesťák, že bych tašku ani nezavřel). Jdu k přepážce, kde už je celkem fronta. Kyne na mě pěkná paní od Business class, ať přistoupím. Já s čírem a v bombru říkám „já nemám nóbl lístek“, načež mi říká s vilným úsměvem „já vím, pojďte“…tak jdu ;-)!

Pak už procházím bránou, nezbytná kontrola ze strany policejních orgánů s tím, jestli jsem nezapomněl zaplatit nějakou tu pokutu a jiné pohledávky. Zajímavé, že z těch sta lidí jsem šel na řadu opět jako první ;-). Let do Istanbulu v pohodě. Servis v letadle luxusní – balená voda, jídlo VYNIKAJÍCÍ!!!, pivko, kávička. O půl noci jsem u půlměsíců a čekačka na Atatürkově letišti asi 2 hodiny. Přečtu noviny z letadla, okukuju lidi, chci položit kabel u našich muslimských bratří, ale žel to nejde. Překvapil mě hygienický papír, jakoby šablona na prkýnko. Naštěstí nezměnili bránu, takže let do Osaky na minutu přesný. Místo v airbusu 320 bylo o něco menší v porovnání s A330, ale jídlo opět perfektní, dali nám i sluchátka, polštářek a deku. Před vámi LCD s filmy, hrami a mapou, kde se zrovna nacházíte. Let cca 12 hodin a vyfasovali jsme tabaťerku s balzámem na rty, pantofle pro pohodlí, klapky na oči, kartáček s pastou a špunty do uší. Nezdá se to, ale v letadle je rachot. Podmínku sezení u okénka mi splnili na všechny 4 lety J. Doporučuji letuška.cz. Vedle mě seděl mladý japonský student. Studoval v Katalánsku. Nebyl moc výmluvný, resp. se se mnou začal regulérně bavit až nad Osakou ;-). Vylítali jsme v noci za tmy a přistávali opět za tmy kolem 19:40, což na psychiku není úplně košér. Na mysl mi přistály myšlenky „a co když tam nikdo čekat nebude“ a podobné chmury jako „kde budu spát, kam půjdu“…. Všechny tyto obavy se rozplynuly, když jsem viděl Enjiho v bomberu Yellow Side Skinhead s jeho paní. Byl jsem asi nejsvobodnější chlap v Osace. Před tím mi ještě imigrační kontrola sejmula otisky, vyfotili mě a předal jsem jim dobrozdání, že nic nepřevážím. Spustil jsem na své ochránce spontánně ze všeho toho štěstí několik anglických vět, ale bohužel bez odezvy. S tou angličtinou je to tady bída. Odvezli mě dodávkou přímo do centra Osaky, do nějakého klubu, kde se zrovna natáčel videoklip pro HC/Oi!/RAC kapelu EX-C, takže pár lidí, punk girl se psem válečného plemene, HC kids v mikinách SMD (suck my dick) a Eiji, Daitsku a Yoshida na sobě se symboly evropské kultuře blízkými ;-). Venku dýchám skoro až dovolenkový letní nasládlý vzdoušek. Dostávám první pívečka Sapporo na přivítanou. Eiji jde do tílka The Hawks, bere baseballovou pálku a jde dělat kulisu k videoklipu. Stejná píseň se natáčí 3x, nastává vždy brutální pogo, hlava nehlava. Přítomni jsou lidí z kapel The Hawks, Aggro Knuckle nebo KiM (Kyoto in Maffia).

Z kotle se vzdaluji, protože je to vážně o život a já mám týden ve zdraví před sebou. Daitsku se mě ujímá, vede mě přes ulici do marketu, kde kupujeme Saké, které on miluje. Mě moc neoslovuje, taková vyčpělá vodička. Ale dopíjím ho, alkohol já túze rád. Přichází Yossy s propracovaným plánem mé návštěvy, s mapkou s vyznačenými místy (Time Bomb records, King Cobra squad, hotel Teikoku atd.). Na oslavu realizace videoklipu EX-C kupují pizzu, po které se zapráší a za barem jsou děvčata jen v podprsenkách. Krásné přivítání. Daitsku mi dává prachy, ať jdu schválně něco koupit, užívám si oční pohledy barmanek a pak hurá odvoz na hotel, kde YellowSide vše hradí. Na každý den mi dali holítko, houbu a jiné hygienické zázemí jako kartáček, pastu…prima hotel v centru dění. Jsem rád. Ačkoliv je noc, padá ze mě únava a cítím se jako doma!!! Rychlé vybalení věcí a těšení se na zítřejší svobodný den! 
V pátek vyrážím po velice lehké svačině (spíš po tom, co mi zbylo z letadla) do města. Zhruba jsem si pamatoval kde asi je hlavní tah a kde by mohlo být centrum dění. Po chvilce křižování uzoučkými uličkami, z nichž je jedna jako druhá, se ocitám na veliké magistrále a jdu. Lidé si mě nevšímají, ačkoliv můžu vzbuzovat dojem rebela kvůli účesu. Kvůli ohozu ani moc ne, neboť bombera tu nosí snad půlka národa. Jdu kolem korejské ambasády hlídané oficíry s holemi a obušky, pokračuji dál kolem velice luxusních a drahých obchodů a nákupních center (napříč několik km dlouhých). V postranních uličkách získávám skvělé pohledy na chrámy klidu, dokonce potkávám i jeden křesťanský kostel (škoda, nezašel jsem, nebyl čas…). Točím se po všech těch uličkách, filmuji, kupuji pivko a sushi za pár korun s ohřátým kafem. Směr osacký historický hrad mám nastavený dobře, žel frekvence wifi funguje na jiné bázi, takže se na free Osaka net nepřipojím. Přesto se radši zeptám mladých hezkých lidí v softbank na cestu po několikerém bloudění. Jsem asi 40 minut svěží chůze od cíle a tak se vydávám s radostí na perách k cíli. Osacké muzeum je na jediném kopečku, který snad Osaka má a hned vedle je starý hrad. Cestou zpět k hotelu si maličko bloudnu, jsem asi 100m od hotelu, ale totálně „lost“. Poznávacím znamením jsou jen řvoucí krkavci živící se sajrajtem z vody Nagy ;-). V potravinách mi mladý kluk neporadí, bojí se říct, že neumí jazyk. S omluvou odcházím. 

Blíží se půl šestá. Za hodinku mám být připravený na večeři, bo se mě ujali Daitske a Masuda. Naštěstí potkávám mercedesu dealerský salon, kde mi pán v kravatě bez okolků tiskne mapu a s kolegyní mi radí jak se dostat k hotelu. Je to opravdu kousíček. Ptá se, jestli jsem jen turista a jestli v Čechách mluvíme všichni anglicky. Zvu ho na festival :-). Na hotel dorážím vyflusán, ale šťasten s pocitem, že jsem viděl vše, co jsem vidět chtěl. Nestihnu si ani skoro vyměnit ponožky a už se z recepce ozývá „hi, here yellow side“, takže běžím na večeři. Vyjíždíme taxíkem na úplně jinou stranu, než kde jsem dneska bloudil. Kytarista The Hawks vlastní restauraci orientovanou na specialitky! Botky odevzdáte do botníku a dostanete červené pantoflíčky. I ten největší drsňák v nich šourá na tradiční WC, které je zabudované jakoby ve schodu a kleká se k němu ;-). Takže do sebe hážu játra na pepři, kuřecí kůžičky na špízu mírně osmažené, velryby, plejtváka, rejnoka, žraloka podávaného s bílou řepou a wasabi a sójovou omáčkou. Tofu a nudlovou polévku. Vše vynikající. Do toho pivka a saké. Jedeme zpátky do centra do restaurace, kde obsluze děláme kšeft jak asi málokdo, ale přesto je vůči nám podezíravá. Potkáváme Mari s kamarádkou – náhodné známé – fotím pár exkluzivit a pak následuje irská hospůdka, kde je na náš vkus moc hlučných Evropanů, a nad ránem ještě tradiční japonská vynikající hospůdka. V hotelu asi o půl čtvrté ráno, usínám v tričku s motivem (což nedělám, ani když jsem úplně na káry) J. Jediné, co jsem si sundal, byly kšandy a boty ;-).

Krušné ráno opilcovo v sobotu. Den festivalu. Vstávám se sebezapřením asi v 9h (naštěstí jsem si dal nad ránem budík). Nerad bych zaspal to, kvůli čemu jsem tu. To bych si neodpustil. Mám být na místě ve 12:30, což dodržují. Včera krásně a teplo. Dnes prší a prší. I tak je Osaka krásná a na ulicích rušno. Rychle kus žvance, mobil mám vybitý. Kobra není daleko. Je to anarchistický squat přátelský skinheadským akcím J. Kluci z AK zrovna vyndávají aparát. Zdravím se s Kenseiem a kytaristou. Pomáhám jim do třetího patra. Dávám nějaké pivko - vyprošťováčka. Potkávám kamaráda z Proud Hammers, který má přenosnou nabíječku na můj totálně vybitý mobil a zachraňuje mě. Pěkná baskytaristka mě okukuje a kapely začínají zvučit. Vlastně jsem fest prožil dvakrát. Každá kapela odehrála poctivě 2 nebo 3 písničky. Za chvíli Masuda, který mi oznamuje, že bohužel blinkal J. Daitske v montérkách oznamuje, že za chvíli přijde, bo jde přímo z dílny v montérkách (dělají spolu – opravna motocyklů). Dostávám několik krásných dárků (trička, placky), rozdávám naše destiláty a pak mám batoh narvaný tak, že si musím odskočit na hotel, kde to spojuji s očistou a najedením. Až pak jsem zjistil, že pod Kobrou je skvělý obchod Family Markt, kterých je všude plno. Tam jsem se mohl v klidu najíst a nemusel jsem přijít o zkoušky dalších kapel. Výborné ceny, skvělé služby. Pár zkoušek od kapel mi bohužel uniká, ale i tak je noc ještě přede mnou. Stejně se zkouší ve dvou patrech, nejde být na 2 místech současně ;-). Začátek v 17hod. Čekání uteklo jako voda. Spousta známých lidí – lidé ze SUTU, starých výborných Ouka atp. Všichni uctiví, přátelští. Joi!nted to odstartovali. Dobré Oi! se starším skinheadem. Zde skinheadi často akčně pokračují tak od 40 výš. Takže way of life. Skinheady jsou vlastně celý život bez okolků. Hodně moc lidí má Yellow Side zástavy na trikách, na bomberech. Pije se, ale nikdo není opitý, nikdo do nikoho nestrká. Skvělá atmosféra. Zatím žádná pravice nahoře, i když… J. Fest je ve dvou patrech.

A KiM právě rozjíždějí svoji šou o patro níž a zpěvákova ruka ejhle nahoru…vynikající záležitost! Přebíhá se z patra do patra, což vás občas připraví o pár písniček následující kapely. V mezičasech se pouští Oi! klasiky jako Blitz, 4-skins nebo hodně reggae! Za barem dreadatý míšenec, co má blíže spíše k Afroameričanovi; vše ve vší počestnosti, v pohodě naprosto. Atmosféra míru, lásky a skinheadství :-). Záchody čisté, nepozvracené. Dole se vaří guláš asi za 120,- Kč. Je výborný a přijde mi k duhu. Potkávám spoustu vynikajících lidí, rozdávám vizitky a pár presentů a na oplátku mám opět úplně narvaný batoh trikama, nášivkama, plackama, mikinou :-D. Jsem v sedmém nebi. Nahoře AK, dole Booted Cocks, nahoře Proud Hammers, dole KiM, nahoře Cropped Men se svým hrubým Oi! a insigniemi SS J a Strong Crowd, které známé z EP z 90tých let. Výborná kapela. Většina zpívá anglicky, ale s japonským akcentem. Tito machři ne. Jsou příjemní, usměvaví, pohostinní. Dole Youth Anthem. Kupuji CDčka od R.I.P. a Miburo, kteří hrají dole. Jejich poslední šou. Mazec. Nějaký japonský pořízek mě vtáhne do kotle. Hned se mi vyleje pivo a ležím na zemi v brutálním pogu ;-). Myslel to dobře, ať se pobavím, ale pivko za 150 (plechovka) je náhle na zemi ;-). Pak musím potkat kluky z Cropped Men, přes něž musím dát pro Junko CDčka a dárek od nás. Kluci mi dávají jejich triko, které hrdě nosím stále (holt má na sobě zkřížená kladiva ;-). Před family markt se fotíme s renee a dost starým panem skinheadem a taky s kamarádem Maketou v triku Saints and Sinners. Naši scénu dobře znal. Druhý den ho potkáváme kolem Teikoku, tak mu slibuji, že mu pošlu naše CDs. Pokorně děkuje a já vím, že slibu dostojím! Tihle lidé si to zaslouží!!!! Jsme jedna scéna, jedna krev, hrdé národy! Batoh naplněný dárky odnáším po festivalu rychle na hotel. Kluci z AK mě čekají, přestrojuji se a vyrážíme na rajz do města. Po celou dobu ani jeden fízl. A jak se do hospůdky přišlo, tak se i odešlo. Jeden za všechny, všichni čekají na jednoho. Po městě jdeme chvilku s držením se za ruce – výraz maximální úcty a bratrství v celkem silně homofobním celku ;-). Hospoda s dlouhým stolem, botky do botníku, specialitky zdravé a výborné – hlavně řasy jsou vynikající! Slizské býčí koule, na kterých mě chtěli nachytat, že numím shůlkama. Opak se pravdou J. Bravůrně si je ještě odkapávám ;-) a říkám, že příští život se narodím jako Japonec. Naposledy. Občas se mi daří dobrý vtip, tak bavím sál. Pivka do mě padají. Český rum s kávou je nijak nefascinuje, až po chvíli. Rozebíráme co je a není zakázané, jaký znak je in či za hranou a taky jejich plánovaný koncert v Reichu a v Maštali. I kdybych měl hotel za rohem, tak platí, že mě vyprovodí!

Smutná chvilka loučení přichází, pár objetí a i přes jazykovou bariéru sdělení, že mě mají rádi a že jsou šťastní, že mě poznali…Pak už spát, neboť zítra ve 13h sraz – Eiji s dodávkou, Daitske a Yossy směr nejstarobylejší asijské město Kjóto. Zajímavý poznatek je, že lidé migrují napříč kapelami, takže stejné tváře vídáte v mnoha projektech – např. kytarista The Hawks hraje ještě na kytaru v HC smečce EX-C. Eiji z The Hawks má ještě svoji kapelu Backbone, bubeník Aggroknuckle je totožně i v The Hawks (tyto 2 kapely se stávají v Japonsku kultem skinheads; srdcovou záležitostí!!!), kytarista AK hrál i ve Strong Style a vzájemně si i kapely hostují při nahrávání CD za vokály a podobně.
Neděle: Od Kjóta, jako nejstarobylejší perly Asie, jsem popravdě čekal trochu více. Je to rozlehlý komplex mnoha budov se zajímavou architekturou. Spousta vstupů a výstupů do komplexů (každý je placen zvlášť – utratit tu 500,- jen za vstupy není problém), kde si to štráduje mnoho mladých párů v tradičních krojích – kimona se tu dají zapůjčit v obchodech. Našli jsme i tradiční japonskou restauraci, dal jsem si tofu polévku za 150,-, chtěl jsem zaplatit kartou, ale tu i přes svoji avizaci nebrali. Yossy se modlil v chrámu lásky; přál si partnerku.

Zaposilovali jsme si s kladivem štěstí a vyrazili do cukrárny na rýžové těsto s medíkem a zeleným čajem. Kluci mi v další cukrárně koupili kus cukrkandlu, na který se váže pověst o přeživším dítěti a dále jsme obdivovali manji, která byla na lampiónech téměř všude. Chrámy krásně voněly vonnými tyčinkami. Dokonce tam byl i asistent, který vám s jejich zapalováním pomohl. Cestou jsme vysadili Daitkseho v rodném městě vzdáleném cca 7 km od Osaky. Musel domů k rodině. Zasalutoval mi (jistě z recese ;-) římskými pozdravy. Vehnaly se mi slzy do očí…pokračovali jsme do Osaky, kde Eiji zaparkoval blizoučko hotelu, šli jsme na poštu vybrat peníze a navštívili jsme krám s výšivkami. Dvorní výšivkář a jeho žena, která anglicky uměla, byla mrtě vilně přítulná, vyfotila si mě J a na stěnách měli výzdobičky se svastikami, mrtě nášivek jako triskelon, 88, ale i japonskou zástavu a na ni Trojan helmici. Mimochodem na koncertu běžně fungují SHARP spolu s Yellow Side. Žádné konflikty tu neexistují. Pak už se loučím s klukama. Zítra mám poslední den volna. Teda ráno volno, večer poslední večeři páně a pak už jen to nemilé. V neděli uléhám utahaný jako kotě. Po koncertu mě bolí nárt jako psa. Tak funguju se dvěmi ponožkami jako stahovadlem. Usínám dřív, než jsem ulehl. Od 18h do 23h spím, pak se probouzím, jdu se koupat a píšu deník do dalšího usnutí.

V pondělí vyrážím po vydatné snídani (koupil jsem si toho víc, než snesu) do města. Do míst, kde se konal gig. Hlavně nezabloudit. Bloumat okolo, ale nenechat se zahanbit. Kupuji dárky domů, něco k snědku, nějaká pívečka na chuť a vyrážím pak po okružní jízdě směr Time Bomb records. Tam utrácím skoro všechny peníze. Běžím vybrat dalších 10000 Yenů (cca 2.500,- Kč), ať mám na zítřejší večeři. LP White Rider za 4000,- Kč a podobné skvosty. Hodně evropské WP a RAC muziky. Cestou k hotelu (batoh mám narvaný k prasknutí) ještě King Kong CD bazar, kde kupuji lehčí muziku v podobě The Offspring, Bad Religion a světe div se – Skinhead EP collection od Discipline.

Na hotelu radování se ze skvostů hudby, opět vyrážím na druhou stranu města, abych si nakoupil v obr šopu něco na zub (horečka z cestování už mě dohání). Zpátky to stíhám tak tak…nehorší to je s čůráním, člověk si neuleví, všude mraky lidi…Yossy mě vyzvedává v sedm. Čekám ho před hotelem, ať mě nemusí vyvolávat. Odkládá kolo kdesi v postranní ulici, kde mi ukazuje další chrámek klidu, o kterém jsem neměl tucha. Shogun přichází a následně nás dohání Só a pak i Shogun v blízké narvané restauraci (poloevropská a polojaponská ;-). Dává mi španělské mušky, sprosté sušenky. Bavíme se o doom metalu. Jsou to členi kapely Sense to none a za 1 gig prodali 90 CD. Yossy jen zírá a tiše závidí. Pak se přesunujeme do sushi-baru, kde to jen lítá a kde vidím třetí nejhezčí Japonku za celou dobu. Je tam s nějakým evropským týpkem, co má asi stejný vksu jako já ;-). Saké je rozléváno do štamprlete i stojánku, Só mi pak dolévá svoji část. Pak jdeme do baru Black Cats – bar o 5i místech, krásně vytopený, příjemné útulné místo s příjemnou paní. Nebo slečnou? Věk a rodinný status se strašně těžko hádá. Japonsko je plné hubených holek – tzv. Verun :-D Pak společná fotka v triu The Hawks a už mi bylo jasné, že bar přežije i s málo židličkami. Panák whiskey s ledem tu stál v přepočtu na 300,- Kč. Kluci mě vyprovázejí k hotelu. Yossy mi dal typ na další výlet, abych se v úterý zabavil…Shinto klášter. Skvěle zakončená noc!!! Arigató!

Úterý: Bloudím na opačené straně Osaky než doposud. Navštěvuji chrámy, duchovní místa, hřbitovy, které si lehce spletete s nejstarobylejšími úctyhodnými památkami. Nachodím toho moc. Čím víc, tím líp, ať se v letadle pěkne v noci chrupká. Večer mě vyzvedává Yossy The Hawk, aby mě rychlovlakem vyprovodil na letiště. V rychlovlaku je nádherná průvodčí. Nejhezčí japonská žena, kterou jsem na ostrově spatřil. Poslední společné chvíle a alou domů, 10.000 km a vzhůru do oblak. Vlaky tu jsou vymakané, přesné, ale drahé. V letadle si po výborné večeři bouchnu 0,2 l whisky (prý vám nosí, dokud můžete ;-) a přes Mongolsko, Čínu a SSSR do Turecka, kde mám čekačku skoro 7 hodin (tento spoj holt nevyšel; ale za tu krásnou cenu 12.000,- to nekup…).

Středa: V Istanbulu vidím opravdu neskutečně nádherné baby. Já tuhle zemi nikdy nemusel, ale už jen kvůli té vábné půvabitě bych sem zajel na dovolenou :-). V Praze pak už jen nerudný řidič v MHD a trocha bloudění po Prahe. Cesta přes krásnou Starou Boleslav to ale nahradí a moc se těším domů…Všem můžu cestu do Japonska jen a jen doporučit!!!! Klima pokory, dobroty a harmonie s vámi doslova zatřepe!!! Oi! Oi!

Daniel Landa - Všeník

            Tak po roce či dvou od koupě této brožurky jsem se do ní pustil. Čtení je to maximálně tak na 2 odpoledne. S odstupem to hodnotím jako promyšlený tah, jak vydělat „zadarmo“ další prachy a osvětlit svoji kauzu kohouta na Slavíkovi a blázna Žita, neboť jeho kejkle jemu samotnému přerostly mírně přes hlavu a spousta lidí na něho zanevřelo. No, já ne. Já to více méně chápu. Mentálními tréninky a vlnou jsme si hodně podobní, ne-li jářku stejní. No, co vám budu povídat. Vidím, že nekomentuje příspěvky, já mu jednou napíšu, hned zareaguje a mé vnuknutí se stane činem (to byla ta kauza s jeho kšandama na posledním turné! ;-). Ale zpět: takovýto Všeník je k napsání naprosto jednoduchý. Ani extra vlohami nemusíte disponovat. Tak jako Dan se zavřete do resortu na Bali, budete se denně na nádech potápět (pro osvěžení), navštívíte nějaký ten hindu chrám, budete číst knihu Buddhovu, zřeknete se pití, cigár, sexu a masa, aby vaše mysl nebyla omezená, a napíšete knihu, o které budete tvrdit, že je autentická, ačkoliv bude prvoplánovitá a primárně jasně účelová. To je trošku podraz na „spotřebitele“!!! Ale je napsaná celkem vtipně, takže budiž odpuštěno. Pár věcí se dozvíte a zjistíte, že starý Landa už není dnešní Landa. Stačí si porovnat pár rozhovorů z kdysi s touto zpovědnicí. Například i takový etický guru má problém s nedostatkem sexu a nebo s odmítáním tzv. našešptávačů, nutkačů a vábitelů. Takže si musel číšnici nebo Kleopatru egyptskou představovat jako bezzubou stařenu. Že má rád pívo a víno, které pije doma každý večer, že Mirijam byla původně neplodná (ověřeno 3i fundovanými doktory), že miluje The Wall od Punk Floyd (jj, zase ta kladiva) a že se rád poslouchá a okořeňuje věci, což malinko zavání mírnou lží. A nebo že se přistihl (stejně jako někdy já), že bezmyšlenkovitě odpočívá (nazývá to „šerem“) i za souzvuku hare-krišna hymny. Hodně zde píše o árijství v sepjetí s kouzelnictvím a indo-evropskými kořeny. Škoda, že tam nezmínil, že skrze větev jsou vlastně cikáni také árijci a že napadání skinheadů z rasismu je tudíž  totální nesmysl ;). Na posledních stránkách pak očišťuje pojem árijství a kydá smrad na šelmu, která ho zneužila. 6+6+6 je dle biblické predikce číslo bestie (je to věřící člověk; převážně hodně mimo jiné věří v reinkarnaci a karmu). Takže 18 je dle něho prý ta šelma vše ničící. No…k tomu se nevyjadřuji. Kecy v kleci. Dál: Mír je láska, světlo a tudíž i Bůh. Tak o tom žádná. Na to se nic opáčit nedá! Všichni toužíme po harmonii a míru!!! Vývoj ho zavlál až k menhirům a runám (tam já byl už kdysi). Skrze magii se setkal s mnohými představenými jako např. s Jardou Baštou (politik, přednosta tajné služby). Ztotožňuje se s germánsko-keltsko-slovanskou podstatou bytí. Čímž je vlastně do budoucna „zaalibizováno“ naprosto všechno. Proč být kontroverzní český nacionalista, který si vezme Němku a jezdí do Afgoše se snědým islámským Fawadem, když se dá vše pěkně logicky vyexplanovat ve Všeníku a tečka.

Rozmítá o jídle, které bere jako dar (jak jinak!), stejně jako to, že pochází z Vyšehradu (osa kouzel) a má husitskou krev. Tu tady vyzdvihuje nesčetněkrát, stejně jako avizování na novou českou hymnu v podobě brutálně příznivého a (nejen pro mě) svatého chorálu Ktož sú Boží bojovníci….!!! Bo naše lipová hymna ´Kde domov můj´  je moc obroušená…Dokonce i starý skinhead se v něm po prvních dnes asketismu probudil a chtěl seřezat přísedící, když byli hluční ;- ). Žito si odžívá příběh několika životů nás běžných smrtelníků. Má na to love, styky…tj. kapitál sociální i ekonomický. Z toho pohledu, že za ním stojí mocní lidé, vlastně toho ale zas až tak moc nedokazuje. Ale zaplať pán Bůh za něj. Poznávám se v něm často, je to taková stejná linie. Ale frajeřina je, být v askezi skutečně sám. Sbalit se a jet na vlastní pěst. Jako to dělají mnozí (i já). Bez Čechů; prostě vyjet do izolace nebo 9000 km vzdáleného Japonska a nemít tam žádného krajana. To je odvaha. To je to gró otevřené mysli. Jet na Bali mezi českou misii (Sea Sheperds, z jejichž spolku ho pak vyloučili kvůli kontroverzi jeho osoby) a pokecávat si v mateřštině a mít s kým ten čas trávit není úplně to pravé čisté dech-beroucí odhodlání. V tomhle mám jasně navrch! ;-)

TĚŽKÝ BOTY TO VYŘEŠEJ HNED...

FILIP VÁVRA - TĚŽKÝ BOTY TO VYŘEŠEJ HNED...

Jelikož se snažím kupovat si všechny tituly zaobírající se skinheads, byl jsem rád, že jsem na internetu (na politicky nekorektním fóru) zaznamenal chystané vydání této knihy z rukou p. Vávry (z minulosti známého pravicového aktivisty fungujícího pod taktovkou Národní aliance, Národního odporu atp.). Vydání avizoval někdy v květnu a o dovolené už jsem si knihu mohl objednat ze všech možných kamenných i internetových shopů. Je vydána jako regulérní titul s ISBN kódem a jako avízo vydání ji provázelo i krátké hudební video s použitým samplem od skupiny Braník (na což zřejmě dostal copyright od Jindry K. - odpočívej v klidu...
Pojďme k hodnocení: Přes 300 stran, k tomu dobové fotky, otevřenost tvůrce, lepená vazba, samotný zdomácnělý název „Těžký
boty to vyřešej hned“ jakožto pasáž z Orlíkovské písně (hymny skinheadů), atd.…no prostě ta knížka je autentická, dobová a HUSTÁ! 5 odpolední jsem z jejích řádků nemohl spustit oči. Když už jsem někdy po práci neměl sílu číst dál, dal jsem si chvilku voraz, silné kafe a hurá na další kapitolu! Čte se to samo! I přes mnohé stylistické chyby, překlepy i pravopisné hrubky! :-(. Ale člověka občas i zamrazí. Zvláště při pasážích popisujících hromadné pouliční boje s Araby a cikány. Je ZÁZRAK, že v letech 88 – 92 zemřel „jen“ Aleš Martinů, i když mnoho dalších mělo na mále (a o dalších se možná neví). Při používání tyčí, řetězů, nožů, teleskopů, holí a jiného náčiní v tak ohromných a plošných bitvách je to skoro až neuvěřitelné a málo pravděpodobné, že to takhle dopadlo. Vím, že další oběti na životech eskalovaly až např. v letech 93 – 2003 a taky vím, jaké to bylo chodit po Prase ve skinheadských hadrech koncem 90tých let. To všechno byla sklizeň nenávisti zalévané krví během popisovaných let ve Vávrově knize. Trošku úzkostné mi pak připadají kapitoly popisující (nikoliv oslavující) násilí páchané na punkerech! Kontrast mezi těmito subkulturami (dnes už ne tak vyostřený a znatelný) živil předsudky a masové myšlení skinheadů. Kontraproduktivně, hloupě, nesmyslně. Tvrzení, že se punk posunul doleva a tím to vzniklo, se mi zdá malinko přes čáru. Nejviditelnější kontroverze je například znatelná z epochy demonstrací punkerů a antifašistů proti zvrhlíkům z bohatých vrstev, přičemž skinheads tyto demonstrace napadali, namísto aby se společně spojili v boj proti třídnímu/státnímu nepříteli. F. Vávra zpovídá tehdejší účastníky těchto bojů, ale často se mu nedaří oddělit jejich tvrzení se svým subjektivním shrnutím dané situace. Občas utíkají uvozovky, občas se kurzíva mísí s běžným fontem a některé pasáže se opakují víckrát. Hodně se mi líbí kapitola „Naši Cikáni“, která také mluví z reálu.
Nebýt totiž několika známých či spřízněných, kteří mnohdy uklidnili situaci, tak by se dnešních dnů nedožilo ve zdraví i přes proklamace „čisté rasy“ a White Power hodně tehdejších aktivistů ;-). Proto si myslím, že plošné odsuzování a slepý „rasismus“ či „xenofobie“ je holý nerozum. Hodně se vzpomíná i na tehdejší módu, ale chybí mi jakákoliv zmínka o tvorbě "flekáčů" nebo o motivech, které se nosily na tričkách. Taktéž chuligáni si přijdou na své - to tehdy ještě Sparťané a Slávisté spolu s Bohemáky "skínovali" v ulicích. A následují další "střípky". Například že i prý Braník nebyl ani tak moc skinheadskou kapelou. Až na Honzu Štěpánka (myšleno asi v začátcích). Texty dostávali od kamarádů. Útržkovitě. Vzpomenuto je zde i na Václava Lahev a jeho amnestii, která ovlivnila i tehdejší mládež a nově nabývané ideály!!! Je zde i spousta vtipných historek, ale i vážných témat a útržků ze života autora, kdy vyvázl pořádnému výprasku a možná i újmě na zdraví o fousek. Já mnohokrát také. Pamatuji si i na hony na "kališníky" u nás v regionu. Což mimo jiné pokračuje i dnes, avšak ne ze strany "tvrdých nazi-skins", nýbrž ze strany hloupé a nevědomé veřejnosti, kdy vás jakýkoliv blb jen kvůli triku Orlík odsoudí a ukřižuje. Musím vypíchnout vtipnou historku o Fanánkovi společně s bystou Stalina. Úplně živě si to představuju :-D. Velký prostor je zde dáván Orlíku jakožto pilíři scény, což je pochopitelné. Zároveň zde podléhá deskripci „antinacismus“ Dana Landy a dozvídáme se i podrobnosti o fungování dalších členů jako Matáska nebo spřízněného Fanánka, který byl vždycky asi hodně svůj a jelikož nesouhlasili s masovou stádovitostí a pro-násilností holohlavých davů na 100%, tak to asi neměli vůbec jednoduché a včas tomu všemu dali valé :-). Dokonce i zmínka o Lucce Bílé jako návštěvnici skinheadské kultovní hospody zde figuruje. Své si vypoví i Vilda F. z Attacku či Vlajky, přičemž u jeho příběhu pozoruji onen zákon „karmy“, když je v jedné pasáži popisován jako rváč a notorický útočník na skupinu černochů a v druhé jako oběť řádění antifašistů, při kterém ho z nejhoršího vytáhl právě „SHARPák“ Červený ;-). Zmínka padla i o nazi-punks a často je zde skloňováno i slůvko „redskin“.
Těžko říct, nakolik z punkera v bomberu a v botkách dělá jeho outfit redskinem. Přesto si myslím a mám i potvrzeno „z druhé strany“, že tolik
redskinů, jako je zde popisováno, v Prase nikdy být asi nemohlo ;-). Autor v knize popisuje i své přimknutí ke skinheads a to od své dětské naivity a zranitelnosti až k teenagerství, což jsem kvitoval, neboť jsem se v ledasčem i sám poznal :-). Například zhodnocení, že nejde o patologický jev, ale o to, že člověk chce čelit bezpráví, chce se stýkat se stejně myslícími a chce mít oporu v bratrech z ulice, je více než pochopitelné! Už nikdy nezjistíme, kolik těch holohlavých borců v bomberech a těžkých botách mělo v hlavě stejné pohnutky vedoucí je k trávení večerů na pražských ulicích.
Hezké by bylo žít v iluzi, že to tak měli všichni. Při popisech výpovědí několika účastníků jsem se ale vzhledem k té době malinko zarazil, ale
nakonec jsem pochopil. Inklinace k Třetí Říši, 100% akceptace nacismu, revizionismus Hitlerismu atp. (v kontextu doby někdy i jaksi polehčující a pochopitelný) spíše napovídá, že mezi skinheads byli i ti, kteří nehledali jen obranu, útěchu, sílu. Ale ti, kteří byli živeni a posilováni
nenávistí, násilím, předsudky, patologismem (což pak bylo živeno u psychologicky nestálých jednotlivců pod taktovkou dalších organizací ještě
hlouběji). Holt mládí je radikální, úzce uvažující, myslící v mantinelech. Při čtení knihy a ihned po jejím dolouskání jsem asi týden v kuse
poslouchal Orlík a Braník. Znám to nazpaměť, ale tentokrát mi to všechno zapadlo jako malinká sklíčka mozaiky. Najednou to nebylo tak šedé a
vzdálené. Ale TEĎ A TADY! Jsem přesvědčený, že se najde několik desítek vysloužilých (ex)- skinheads, kteří si po přečtení rádi koupí znovu svého nového zeleného a černého bombera a budou hrdí, že se kdy mohli považovat za něco tak na svůj věk průbojného, nebojácného a silného! Něčeho, co vzniklo spontánně na ulici, ve vinárně a v pivnicích a hodlalo vzít zákon a justici do svých rukou, když pro obyčejného člověka nebylo zastání ze strany aparátu vůči drogovým dealerům a rasismu naruby! Až úsměvně působí dnes představa 50i skinheadů v ukázkové výstroji (a výzbroji ;-) stojících před „nepřizpůsobivým“ domem v totálně cizím městě, kam byli pozváni místními obyvateli na problémové a nepřizpůsobivé, aby jeden z tohoto holohlavého davu vystoupil a řekl: „cikáni, vylezte, jdu vám rozbít držku“…a oni se do 14i dnů odstěhovali. Dnes už je situace jiná. Skinheads z ulic zmizeli. Někdy mám pocit, že módu v regionu držím už jenom já :-D. Lidi k sobě mají asi už tak nějak blíž. Už se to nepere. Kdo to chce řešit, jsou jen mladí a naivní cigáni nafrčení Bůh ví čím. Přesto jsem rád, že jsem 90á léta v typickém skinheadském „úboru“ všeho možného druhu přežil až na výjimky bez újmy. Vždyť co Tě nezabije, silnějším Tě učiní! A já jsem sakra hrdej, že jsem „tam“ byl. Že jsem „to“ cítil. Že jsem byl u „toho“ a stále z toho čerpám. Já tohle prostě nikdy nepustím. Udělalo se hodně chyb a hodně třeba ne vždy pozitivního, ale ve své transformaci přežilo to krásné, hrdé, čisté a silné! Otázka je, jestli aspoň jedenotlivci znovu nevystoupí pod tíhou sympatičnosti této publikace z davu. Nevím jak vy, ale já příští sezónu zeleného bombera kupuju. Metromaskáčového už totiž mám :-). Oi! Oi!, SKINHEAD, SKINHEAD, BOMBR JEDNO JAKEJ!!!! ;-)

 P.S.: jediné, co je opravdu až skoro neodpustitelné, je ohromné množství překlepů a pravopisných chyb hrubého zrna!!! A také fakt, že někdy uvozovky přechází v autorův názor a naopak, což působí hodně chaoticky...K těm chybám: dávání čárek tam, kam vůbec nepatří nebo vůbec být nesmí (před "a" atd.)... "vzal sebou" namísto "s sebou" atd. atp. ALE!!! Publikace vám zato nabízí ohlédnutí do tehdejších uliček a tmavých situací. Vzpomíná na Huberty Macháně (kteří jsou stále titíž :-D) a vše lemuje dobovými fotografiemi. Pro mě osobně je to velice poctivá, plná a VZÁCNÁ KNIHA!!! Je tomu měsíc od jejího přečtení, ale jak jí tak listuju, čtu ji po pasážích pořád dokola znovu a znovu. Tam to začalo. Tam se to stávalo. A pro mě TO nikdy neskončilo! Já tomu věřím. Protože je TO to pravé :-)