Dalším důvodem pro tvrzení, že rasismus je špatný, je ten, že zbytečně spojujete svou osobu s úspěchy bílých Evropanů, namísto abyste rozvíjeli své vlastní já a tím pádem přímo přispívali společnosti, ve které žijete.
Největším problémem rasismu je potom fakt, že jeho úrodnou půdou je strach a že šíří nedostatek porozumění napříč komunitami.
Největším problémem rasismu je potom fakt, že jeho úrodnou půdou je strach a že šíří nedostatek porozumění napříč komunitami.
INTELLIGENCE REPORT: Jaký byl Tvůj život ?
GEORGE BURDI: Narodil jsem se roku 1970 a vyrůstal jsem na malém Torontském předměstí střední třídy. S rodiči jsem měl velmi pěkný vzath a pomáhal jsem i kazateli na farnosti. Na střední škole jsem byl viceprezidentem studentského koncilu a organizoval jsem taneční soutěže. Byl jsem oblíbený kluk a premiant. Také jsem byl členem fotbalového mužstva a založil jsem posilovací klub. Všechno šlo skvěle.
IR: Daly se uvnitř vaší rodiny vypozorovat nějaké sklony k rasismu ?
BURDI: Mí rodiče byli Křesťané a byli srdeční ke všem lidem. Nepamatuji si na žádnou diskuzi o rasové podstatě. Společně s mým bratrem jsme měli černé kamarády a moji rodiče je krmili a starali se o ně jako by to byly jejich vlastní děti.
Byl jsem členem Chocolate Cake Club, což byla multikulturní skupina složená z černých i bílých dětí. Jeden z mých nejlepších kamarádů byl Filipínec. Až do konce střední školy jsem neměl žádnou zkušenost s rasismem.
Byl jsem členem Chocolate Cake Club, což byla multikulturní skupina složená z černých i bílých dětí. Jeden z mých nejlepších kamarádů byl Filipínec. Až do konce střední školy jsem neměl žádnou zkušenost s rasismem.
IR: Tak jak jsi se k němu nakonec přece jen dostal ?
BURDI: Bylo mi 18, když jsem se seznámil s otcem mé přítelkyně, který byl do toho dost zapálený. Chtěl jsem na něho zapůsobit, protože jsem jeho dceru miloval až za hrob. Byl dost zainteresovaný do 2.světové války. Věřil, že se Spojenci k Německu nechovali férově a že holokaust byl jen dobovou válečnou propagandou. Zezačátku mi hodně povídal o podstatě rasy a o národním socialismu. Používal i Napoleonovo rčení, že historie je jen snůška nesmyslů, protože jde o verzi, kterou vždy píší vítězové. A i rasová literatura nemá moc daleko od revizionistů holokaustu, tak jsem se zákonitě dostal i k ní.
IR: A to přesně jakým krokem ?
BURDI: V jejich domě jsem našel knihu White Power napsanou zakladatelem American Nazi Party Georgem Lincolnem Rockwellem a ta mě doslova naprosto odbourala. Přečetl jsem ji během jediného dne.
Nezačal jsem samozřejmě hned nenávidět lidi, ale více jsem vnímal okolí a souvislosti. A uvnitř mě se ozývalo heroické volání, abych povstal a chránil svoji krev a své lidi od záhuby. Jakobych podlehl nějaké prastaré sáze. Jako menší jsem hrozně rád hrál hru Dungeons se všemi těmi Draky a četl jsem moc rád i fantasy knížky jako třeba Pán Prstenů.
Nezačal jsem samozřejmě hned nenávidět lidi, ale více jsem vnímal okolí a souvislosti. A uvnitř mě se ozývalo heroické volání, abych povstal a chránil svoji krev a své lidi od záhuby. Jakobych podlehl nějaké prastaré sáze. Jako menší jsem hrozně rád hrál hru Dungeons se všemi těmi Draky a četl jsem moc rád i fantasy knížky jako třeba Pán Prstenů.
Když jsi mladý, tak si myslíš, že rozumíš naprsto všemu. A chceš sdílet své pocity s ostatními a doufáš v nějakou odezvu.
A já chtěl hned teď zachránit svoji rasu, ale setkal jsem se jen s neporozuměním ze strany lidí, se zraňováním a tím, že mě nazývali Nacistou.
Říkali, že takhle nesmím myslet, protože takhle myslí jenom zlí a špatní lidé. Já jsem ale potřeboval znát pravý důvod. Chtěl jsem vědět proč. Potřeboval jsem vysvětlení. A lidé říkali „podívej na 6 milionů mrtvých díky holokaustu“. A já říkal, ale „30 milionů umřelo pod Stalinovým diktátem, ale přesto můžeš být bez problému komunistou“. Měl jsem argument na všechno, ale nikdo mě nechtěl naslouchat a nikdo se se mnou nechtěl ani bavit. To strašně podnítilo moji vůli.
Je to legrační, ale ve stejnou chvíli, co jsem začal číst White Power, mi jeden můj černý kamarád půjčil pásku s projevem černého nacionalisty Louise Farrakhana.
A to byl gól! Ten chlapík měl úplně stejné názory a vidění jako Rockwell. Šlo mu o jeho vlastní lidi a prosazoval separaci ras s paralelním tvrzením, že vyšší kultura (údajně) může být tvořena pouze v rámci jednotných národních států.
A já chtěl hned teď zachránit svoji rasu, ale setkal jsem se jen s neporozuměním ze strany lidí, se zraňováním a tím, že mě nazývali Nacistou.
Říkali, že takhle nesmím myslet, protože takhle myslí jenom zlí a špatní lidé. Já jsem ale potřeboval znát pravý důvod. Chtěl jsem vědět proč. Potřeboval jsem vysvětlení. A lidé říkali „podívej na 6 milionů mrtvých díky holokaustu“. A já říkal, ale „30 milionů umřelo pod Stalinovým diktátem, ale přesto můžeš být bez problému komunistou“. Měl jsem argument na všechno, ale nikdo mě nechtěl naslouchat a nikdo se se mnou nechtěl ani bavit. To strašně podnítilo moji vůli.
Je to legrační, ale ve stejnou chvíli, co jsem začal číst White Power, mi jeden můj černý kamarád půjčil pásku s projevem černého nacionalisty Louise Farrakhana.
A to byl gól! Ten chlapík měl úplně stejné názory a vidění jako Rockwell. Šlo mu o jeho vlastní lidi a prosazoval separaci ras s paralelním tvrzením, že vyšší kultura (údajně) může být tvořena pouze v rámci jednotných národních států.
IR: A co si o Tvém novém smýšlení myslela Tvoje rodina ?
BURDI: Moji rodiče byli náruživí tvrditelé toho, že je to špatné, ale nikdy mi nedali žádné odůvodnění. A já jsem nějaké odůvodnitelné tvrzení tak potřeboval. Takže náš vztah pouze skomíral. Viděli to tak, že jsem na rovné cestě do vězení a nebo do hrobu.
Začal jsem je na pár týdnů zatahovat do Church of the Creator [přesný název organizace je WCOTC], abych jim dokázal co všechno něvědí, ale nemělo to žádný výsledek, tak jsem toho nechal a odešel jsem z domu.
Nyní se snažíme nezatahovat politiku do našeho vzájemného vztahu jak jen je to možné.
Začal jsem je na pár týdnů zatahovat do Church of the Creator [přesný název organizace je WCOTC], abych jim dokázal co všechno něvědí, ale nemělo to žádný výsledek, tak jsem toho nechal a odešel jsem z domu.
Nyní se snažíme nezatahovat politiku do našeho vzájemného vztahu jak jen je to možné.
IR: A kdy ses přesně spojil se spolkem Church of the Creator?
BURDI: Bylo to během prvního roku studia na Vysoké škole. Někdo, kdo dlouho pracoval pro kanadskou pobočku popírače holokaustu Ernsta Zündela, mi dal knihu The White Man's Bible [napsanou zakladatelem COTC Benem Klassenem].
Nemohl jsem uvěřit, že něco takového vůbec existuje. Byl jsem tím očarován. Rockwellova kniha White Power v porovnání s tím byla pouhou Ezopovou bajkou.
Stále jsem nad tím musel dumat. Ta kniha říkala, že Židé, stejně jako i jiné rasy, mají zájem především na svém vlastním blahobytu a že ty, jako mladý příslušník bílého rodu, musíš prosazovat především zájmy rasy své!
Klassen argumentoval a tvrdil, že bílí lidé jsou tvůrci civilizace, tak proto ten název The Church of the Creator.
IR: Jaké bylo přesně Tvé místo uvnitř COTC ?
BURDI: Setkával jsem se s lidmi z celých Států a jezdil jsem do Montrealu a Ottawy. Odpovídal jsem na dopisy a 2 měsíce jsem pracoval pro uzavřený Klassenův kostel v Severní Karolině. Klassen byl samotářský chlapík co bydlel v osamoceném domě na kopci. Vždycky ráno sešel dolů k nám třem, kteří jsme tam byli, položil nám ruce na ramena, řekl pár insirujících vět a zase odešel. Vydával jsem tam noviny Racial Loyalty, psal jsem dopisy, dělal balíčky a podobné věci.
Lidé mají pocit, že za tím vším je velké, dobře organizované společenství s dobrou podzemní taktikou, ale ve skutečnosti jsou všechny P.O. boxy pouze pouhými P.O. boxy.
Takže takový moloch na hliněných nohách.
Dost činných lidí v této sféře se čas od času sejde, vypijí nějaká pivka, užívají líbivé rasové fráze a pamflety a potom jdou domů a mají dobrý pocit, že vykonali něco důležitého a honosného. A možná vedle toho ještě něco sepíší.
Navzodry všem představám o organizovanosti jde jen o pár jedinců, kteří se organizovat vlastně ani neumějí.
IR: A teď mi pověz něco o Tvé kapele Rahowa.
BURDI: S Rahowa jsem začal s několika lokálními skinheads v roce 1989 a kapela se rozpadla v roce 1997. Udělali jsme dvě alba, z kterých nejznámější bylo až to druhé, Cult of the Holy War, vydané v roce 1995.
Koncertovali jsme velmi vzácně. Pokud kapely (ty pod hlavičkou white power) koncertují čtyřikrát nebo pětkrát do roka, tak pak je to moc. Spíše se hraje míň. Myslím, že jsme odehráli během osmi let tak 15 nebo 20 akcí.
V kapele jsme po celou tu dobu zůstali stálými jen dva, zbytek členů se dost často obměňoval.
IR: A jak ty koncerty probíhaly?
BURDI: Nikdy nebyly výdělečné. Ale byly to hodně šílené chvíle. Kámoši si klidně vzájemně rozbili hubu, aby se tomu za chvíli mohli společně zasmát. Oči měli samý monokl, zlámané nosy a na podlahu plivali své zuby.
Vysoké procento skinheads, zvláště pak v Severní Americe, jsou skutečně tvrdé jádro (hard-core) alkoholíků. Je dost těžké přesvědčit je třeba o vylepování plakátů, ale zato je pro ně neskutečně lehké skočit si někam pro pivko.
Je to dost ironie, že by je ve skutečnosti Hitler nechal vyhladit jako nežádoucí elementy a sociální devianty.
IR: Byla na koncertech ještě nějaké problémy s násilím?
Vysoké procento skinheads, zvláště pak v Severní Americe, jsou skutečně tvrdé jádro (hard-core) alkoholíků. Je dost těžké přesvědčit je třeba o vylepování plakátů, ale zato je pro ně neskutečně lehké skočit si někam pro pivko.
Je to dost ironie, že by je ve skutečnosti Hitler nechal vyhladit jako nežádoucí elementy a sociální devianty.
IR: Byla na koncertech ještě nějaké problémy s násilím?
BURDI: Já osobně jsem byl asi u 15ti pouličních nepokojů s policií a skupinami proti rasismu. Nejhorší z těchto nepokojů byl v Londýně na memoriálu Iana Stuarta Donaldsona roku 1994 nebo 1995. Tam jsme nevystupovali, ale letěl jsem tam společně s hochy z kapely Bound for Glory.
Fízlové uzavřeli místo konání a zrušili koncert, takže zhruba 2,000, skinheads z celé Evropy obsadilo místní putiky. V každé hospodě nás bylo tak 300 nebo 400. Nebo na přeskáčku 150 v jedné a přes cestu 500 v druhé.
V hospodě, kde jsem byl já bylo 500 až 600 lidí. Jeden skinhead stál venku a kouřil cigaretu, když k němu přižli fízli a řekli mu, aby šel dovnitř. Báli se totiž konfliktu mezi skinheads a dvěma tisíci anti-rasistických aktivistů, kteří brouzdali Londýnem a hledali nás. Nechtěl jít dovnitř, tak se ho policie pokusila zatknout, ale on se rozplakal a utíkal dovnitř do baru.
Policie ho následovala, svalila ho na zem a začali ho mlátit svými tvrdými obušky. Takže to byla situace: 5 nebo 6 neozbrojených fízlů pouze s obušky a 500 nebo 600 nalitých skinheadů. Nezaviděníhodné, co? Zanedlouho začaly přes celou hospodu směrem k fízlům létat půllitry a skinheads na ně začali útočit.
Fízlové utekli, zavřeli dveře a zavolali si posily na obklíčení místa. Skinheads jakoby zešíleli. Za chvíli se provalily dveře a 70 nebo 80 policajtů vtrhlo dovnitř se štíty, helmami a v plné výzbroji a každého kdo jim stál v cestě zmasakrovali. Sbírali je, mlátili je a doslova jim rozbíjeli hlavy.
Viděl jsem tolik strašného násilí, že jsem tomu nemohl uvěřit. Chlapci strhli lustr, aby ho na ty sráče hodili. Ti však pokračovali ve svém bití lidí dál a šlapali po omdlévajících tělech, kterým krvácely hlavy. Nevěřil jsem vlastním očím.
Nějací skinheads potkali pár anti-rasistických aktivistů v metru na cestě domů. Jeden skinhead měl brutálně pořezaný obličej od nože a jiný zase skončil v nemocnici se zdrátovanou sanicí.
Fízlové uzavřeli místo konání a zrušili koncert, takže zhruba 2,000, skinheads z celé Evropy obsadilo místní putiky. V každé hospodě nás bylo tak 300 nebo 400. Nebo na přeskáčku 150 v jedné a přes cestu 500 v druhé.
V hospodě, kde jsem byl já bylo 500 až 600 lidí. Jeden skinhead stál venku a kouřil cigaretu, když k němu přižli fízli a řekli mu, aby šel dovnitř. Báli se totiž konfliktu mezi skinheads a dvěma tisíci anti-rasistických aktivistů, kteří brouzdali Londýnem a hledali nás. Nechtěl jít dovnitř, tak se ho policie pokusila zatknout, ale on se rozplakal a utíkal dovnitř do baru.
Policie ho následovala, svalila ho na zem a začali ho mlátit svými tvrdými obušky. Takže to byla situace: 5 nebo 6 neozbrojených fízlů pouze s obušky a 500 nebo 600 nalitých skinheadů. Nezaviděníhodné, co? Zanedlouho začaly přes celou hospodu směrem k fízlům létat půllitry a skinheads na ně začali útočit.
Fízlové utekli, zavřeli dveře a zavolali si posily na obklíčení místa. Skinheads jakoby zešíleli. Za chvíli se provalily dveře a 70 nebo 80 policajtů vtrhlo dovnitř se štíty, helmami a v plné výzbroji a každého kdo jim stál v cestě zmasakrovali. Sbírali je, mlátili je a doslova jim rozbíjeli hlavy.
Viděl jsem tolik strašného násilí, že jsem tomu nemohl uvěřit. Chlapci strhli lustr, aby ho na ty sráče hodili. Ti však pokračovali ve svém bití lidí dál a šlapali po omdlévajících tělech, kterým krvácely hlavy. Nevěřil jsem vlastním očím.
Nějací skinheads potkali pár anti-rasistických aktivistů v metru na cestě domů. Jeden skinhead měl brutálně pořezaný obličej od nože a jiný zase skončil v nemocnici se zdrátovanou sanicí.
IR: Liší se evropští skinheads od těch amerických?
BURDI: Němečtí skinheads jsou daleko opravdovější než ti američtí a to hned z několika důvodů. Mají v sobě silný smysl pro národní identitu, neboť na svém uzemí žijí už mnoho staletí. Američané získali svá skinheadská stanoviska více méně pouze na základě rasové příslušnosti. Švédští skinheads v sobě takovou příslušnost zrodili na základě příběhů o bájných Vikingách. Zároveň se Švédi nejméně skinheadům podobají, protože jsou nejvzdělanější, jsou upravení a zdraví.
To je ten hlavní rozdíl. To, že skinheads nevypadají jako nějaké sociální příšery. Většina amerických skinheadů je totálně izolovaných od zbytku společnosti. To ve Švédsku prostě není.
To je ten hlavní rozdíl. To, že skinheads nevypadají jako nějaké sociální příšery. Většina amerických skinheadů je totálně izolovaných od zbytku společnosti. To ve Švédsku prostě není.
IR: A jak jsi začal s Resistance Records a s magazínem?
BURDI: Byl rok 1993 a mně bylo 23 let. Shledal jsem daleko důležitějším ponořit se do budování hnutí než se věnovat politické organizaci. Mimoto jsem měl vždycky s kapelou úspěch. Francouzský label Rebelles Européens nám poslal dokonce peníze na vydání našeho alba, ale posléze se rozpadl. Takže jsme měli nahrávku, ale nebyl nikdo, kdo by ji vydal. A tak mně osud vnuknul myšlenku, že začnu se svým vlastním labelem. Vytiskl jsem pár propagačních letáků a dal to na vědomí pár lidem. Původním úmyslem bylo pouze vydání Rahowy, ale začal jsem dostávat neuvěřitelně šílené množství demo nahrávek od dalších kapel. Nahrát a vydat skinheadskou kapelu stálo 2,000 $, takže bylo docela jednoduché, aby se ti ty vklady vrátily a abys ještě vydělal na další.
Brzy jsme začali i s magazínem o počtu pěti nebo šesti lidech a pod svá křídla jsme nasměrovaly 12 nebo 15 kapel. Kolovalo spoustu pověstí o tom kdo všechno posílal prachy na rozběhnutí Resistance, ale pravda je taková, že nikdo.
Založili jsme něco, co mohli následovat jiní skinheads a na čem brilantně vzrostla celá hudební scéna. Své postupy jsme vysvětlili všem kdož chtěli naslouchat. Zanedlouho se to projevilo tím, že z několika málo white power labelů jejich počet vzrostl na několik stovek. Jsem přesvědčený, že mnoho z nich byly pouze P.O.boxy, za nimiž byli domácí mazlíčci žijící v domech svých maminek, ale i tak to fungovalo.
Brzy jsme začali i s magazínem o počtu pěti nebo šesti lidech a pod svá křídla jsme nasměrovaly 12 nebo 15 kapel. Kolovalo spoustu pověstí o tom kdo všechno posílal prachy na rozběhnutí Resistance, ale pravda je taková, že nikdo.
Založili jsme něco, co mohli následovat jiní skinheads a na čem brilantně vzrostla celá hudební scéna. Své postupy jsme vysvětlili všem kdož chtěli naslouchat. Zanedlouho se to projevilo tím, že z několika málo white power labelů jejich počet vzrostl na několik stovek. Jsem přesvědčený, že mnoho z nich byly pouze P.O.boxy, za nimiž byli domácí mazlíčci žijící v domech svých maminek, ale i tak to fungovalo.
IR: Byl Resistance orientován zámerně na Detroit namísto Kanady? Šlo o vyhnutí se porušování kanadského zákona ?
BURDI: To je to co si lidé vždycky mysleli. Ale my jsme takto prvoplánovitě nikdy nepřemýšleli. Do Detroitu bychom se nikdy necpali, pokud by nebyl spřažen s Markem Wilsonem a dalšími skvělými lidmi z Michiganu a okolí. Úzce jsme spolupracovali s lidmi z COTC z Wisconsinu a Michiganu a plánem bylo najít něco jakožto na půli cesty. A Michigan byl skvělým místem, protože byl přesně v půli vzdálenosti mezi Milwaukee a Torontem.
IR: Dostával Resistance v 90tých letech hodně návrhů na vydání svých alb od evropských labelů?
BURDI: Ano, udržovali jsme kontakt asi se 40ti evropskými labely – v Polsku, České republice, Jugoslávii, Švédsku, Itálii, Německu, Švýcarsku, Francii, Anglii, Dánsku, Finsku, Norku, Litvě a v Rusku.
Myslím, že také s nějakým Bulharským a Maďarským labelem plus ještě existoval neo-Nazi Afrikaner Resistance Movement v Jižní Africe. Ale stejně tak jsi ho mohl najít i v Austrálii i v jiných světadílech.
Posílali jsme hodně CDček taky do Japonska a dalších koutů světa. Zní to trochu přitažené za vlasy, ale nám stačilo jen to, že s Japonskem Hitler udržoval dobré vztahy. Sami sebe nazývali bílými muži východu.
Myslím, že také s nějakým Bulharským a Maďarským labelem plus ještě existoval neo-Nazi Afrikaner Resistance Movement v Jižní Africe. Ale stejně tak jsi ho mohl najít i v Austrálii i v jiných světadílech.
Posílali jsme hodně CDček taky do Japonska a dalších koutů světa. Zní to trochu přitažené za vlasy, ale nám stačilo jen to, že s Japonskem Hitler udržoval dobré vztahy. Sami sebe nazývali bílými muži východu.
IR: Měl jsi někdy kontakty na další rasistické skupiny a organizace?
BURDI: Ano, samozřejmě. Prakticky každá samostatná americká skupina, nebo jiná podobná skupina na celém světě, nás kontaktovala a ptala se na CDs. Dostávali jsme tuny dopisů, někdy doslova pytle. Nikdy jsem neměl čas přečíst si je všechny.
IR: A jak to bylo s penězmi?
BURDI: Když jsme prodali CDs velkoodběrateli do velkoprodeje, tak se profit pohyboval od 3 do 6ti dolarů na každém disku. Produkce CD stála $2.20 a k tomu jsme ještě dávaly z každého kusu dolar kapele. CD se prodávalo běžně za 15 dolarů a velkodběratelům jsme je dávali za 6$ nebo 8$ nebo 10 dolarů. Malí distributoři měli možnost dostat druhou zásilku s 50ti CD za velkodběrovou cenu, přiřemž z každého prodaného byla 10ti dolarová návratnost.
V letech 1994 až 1997 jsme prodali více než 60,000 CDs a kazet, ale bylo to třeba i víc než 100,000 kusů, nevím teď přesně.
Většina z toho byla velkoodběratelům a každá třetina se pro příště znásobila. Náš web jsme zahájili v roce 1994 a každý měsíc jsme mohli vydělat několik tisíc dolarů.
Z příjmů Resistance jsem si žil dost exkluzivně na vysoké noze. Částečně jsem pořád na půl úvazku pracoval v dalším normálním zaměstnání. Ale moc dlouho jsem to takhle nezvládal. Jak se o mě začala zajímat velká média, tak mě prostě vyhodili.
V letech 1994 až 1997 jsme prodali více než 60,000 CDs a kazet, ale bylo to třeba i víc než 100,000 kusů, nevím teď přesně.
Většina z toho byla velkoodběratelům a každá třetina se pro příště znásobila. Náš web jsme zahájili v roce 1994 a každý měsíc jsme mohli vydělat několik tisíc dolarů.
Z příjmů Resistance jsem si žil dost exkluzivně na vysoké noze. Částečně jsem pořád na půl úvazku pracoval v dalším normálním zaměstnání. Ale moc dlouho jsem to takhle nezvládal. Jak se o mě začala zajímat velká média, tak mě prostě vyhodili.
IR: A přímá výroba CD nosičů probíhala jak?
BURDI: Když jsme začínali lisovat nosiče, tak jsme spolupracovali s fabrikama po celém světě. Pro Resistance nejvíce pracoval závod v Buffalu nazvaný ESP, ale spolupráce moc dlouho nevydržela.
Idea bílé síly začala být vždycky dříve nebo později problémem. Nejdřív těm fabrikám lisování nosičů nevadilo, ale když se kvanta zvyšovala a nebo když o nás zahlédli něco v TV, tak začaly dělat problémy a stahovat se.
Ale vždycky jsme měli nějaký další závod v záloze, takže nám to nikdy nezpůsobilo žádný problém. Však si umíš představit jak to probíhalo. Někdo si řekl: "Když jim to nenalisuju já, tak to udělá stejně někdo jinej. Tak proč bych si na tom nemohl přivydělat zrovna já? " Takže když nás nějaký závod odmítl, vždycky se našel další takový, který si chtěl přivydělat.
Idea bílé síly začala být vždycky dříve nebo později problémem. Nejdřív těm fabrikám lisování nosičů nevadilo, ale když se kvanta zvyšovala a nebo když o nás zahlédli něco v TV, tak začaly dělat problémy a stahovat se.
Ale vždycky jsme měli nějaký další závod v záloze, takže nám to nikdy nezpůsobilo žádný problém. Však si umíš představit jak to probíhalo. Někdo si řekl: "Když jim to nenalisuju já, tak to udělá stejně někdo jinej. Tak proč bych si na tom nemohl přivydělat zrovna já? " Takže když nás nějaký závod odmítl, vždycky se našel další takový, který si chtěl přivydělat.
IR: Jaké byly vaše styky s Nordlandem [švédský white power music label a magazín] ?
BURDI: Nikdy jsem s nimi osobně nemluvil, ale párkrát jsem jim volal a psal maily. Spolupracovali jsme hodně na bázi korespondence. Rád jsem jim pomáhal se vším o co mě požádali. Například s počítačovým kurzem a rozběhnutím Webových stránek, sdíleli jsme fotky a naučili jsme je jak se dělá magazín.
Dělali jsme to z našich vlastních pohnutek. Ideály v tom snad ani nehrály roli. Stejně tak i s dalším americkým hudebním white power magazínem, Blood & Honor, který jsme taktéž nebrali jako nějakou konkurenci.
Dělali jsme to z našich vlastních pohnutek. Ideály v tom snad ani nehrály roli. Stejně tak i s dalším americkým hudebním white power magazínem, Blood & Honor, který jsme taktéž nebrali jako nějakou konkurenci.
IR: Stal jsi se za čas velmi dobře známou postavou hudebního white power světa. Jak jsi se cítil na veřejnosti?
BURDI: Nebyl jsem typ člověka, který by chtěl mermomocí šokovat. Neoblékal jsem se nějak vyzývavě a ani jsem na sobě nenosil svastiky, abych lidi rozčílil. Spíše mě zajímalo psaní dopisů a čtení knih. Nikdy nenajdeš člověka, který by řekl, že jsem mu sprostě nadával, nebo že jsem na něho vyjel a nebo že jsem mu rozbil nos.
Ale lidi mě skutečně poznávali. Lidi mysleli, že jsem ztělesněné zlo, ale já byl skrze všechno přece jen celebrita. Lidé mohli přijít a potřást si se mnou rukou a mě napadlo, že bych v takovém místě mohl sehnat nějaké nováčky. Hodně takových mi řeklo, že nesouhlasí s mými názory a mě to zarazilo. Tak jsem jim řekl, že je to divné, když drží mou ruku a smějí se na mě, jako by mě moc rádi viděli. Televize na ně měla neskutečný vliv. Ale i přes to se nikdy nenašel nikdo, kdo by se se mnou chtěl prát.
Jen tak pro zpestření. Pamatuji si dvou hodinové live-interview, které jsem absolvoval pro černošskou radio stanici v Detroitu. Po hodině otázek a odpovědí stoupla sledovanost až k půdním krovům. Televizní stanice vysílaly své posádky, aby náš rozhovor zdokumentovaly a přenášely živě do TV. Neustále vyzváněly telefony. Bez přestání. Bylo to fakt jako ve snu.
Říkal jsem reportérovi, že by bylo americkým černochům lépe pod segregačním systémem. Jak by tak mohli lépe kontrolovat své komunity a vzdělání. Jak by potom byla lepší i černá hudba i kultura. Vlastně jsem jen převyprávěl Farrakhanovy ideály. Řekl jsem i důvody proč to podporuji, protože si to samé přeji i pro bílé lidi.
Spousta Farrakhanových stoupenců volalo nadšením do rádia a spousta černých lidí mě skutečně podporovalo.
Ale lidi mě skutečně poznávali. Lidi mysleli, že jsem ztělesněné zlo, ale já byl skrze všechno přece jen celebrita. Lidé mohli přijít a potřást si se mnou rukou a mě napadlo, že bych v takovém místě mohl sehnat nějaké nováčky. Hodně takových mi řeklo, že nesouhlasí s mými názory a mě to zarazilo. Tak jsem jim řekl, že je to divné, když drží mou ruku a smějí se na mě, jako by mě moc rádi viděli. Televize na ně měla neskutečný vliv. Ale i přes to se nikdy nenašel nikdo, kdo by se se mnou chtěl prát.
Jen tak pro zpestření. Pamatuji si dvou hodinové live-interview, které jsem absolvoval pro černošskou radio stanici v Detroitu. Po hodině otázek a odpovědí stoupla sledovanost až k půdním krovům. Televizní stanice vysílaly své posádky, aby náš rozhovor zdokumentovaly a přenášely živě do TV. Neustále vyzváněly telefony. Bez přestání. Bylo to fakt jako ve snu.
Říkal jsem reportérovi, že by bylo americkým černochům lépe pod segregačním systémem. Jak by tak mohli lépe kontrolovat své komunity a vzdělání. Jak by potom byla lepší i černá hudba i kultura. Vlastně jsem jen převyprávěl Farrakhanovy ideály. Řekl jsem i důvody proč to podporuji, protože si to samé přeji i pro bílé lidi.
Spousta Farrakhanových stoupenců volalo nadšením do rádia a spousta černých lidí mě skutečně podporovalo.
IR: A co Tě přimělo k tomu opustit hnutí ?
BURDI: To prvotní hloubání začalo během mého pobytu ve vězení. V roce 1993 jsem měl projev, po kterém pár skinheadů napadlo anti-rasistické aktivisty. V roce 1995 jsem byl uznán vinným za tento kanadský útok, ve kterém jsem sehrál roli. Byl jsem odsouzen k jednomu roku vězení, ale po měsíci jsem byl na příslib propuštěn.
Měsíc za mřížemi ještě více zdokonalilo moji vůli a totálně jsem zahořknul, takže jsem byl v hnutí činnější daleko více než před tím. Moje obžaloba ale trvala a v roce 1997 jsem byl shledán vinnným a musel jsem dokončit svůj trest. Měl jsem se ale radši upálit než to podstoupit. Začal jsem cítit, že moje cesta byla špatná. Média se začala krutě vyžívat na mých rodičích. Události začaly doslova explodovat, prodej našich věcí šel brutálně nahoru, ale to bylo houby platné.
Vedle toho jsem také tvrdě dřel na magazínu třeba do 7mi hodin ráno přes celou noc. A běžně jsem se probouzel v 10 dopoledne před svým monitorem. To nebyl život.
Měsíc za mřížemi ještě více zdokonalilo moji vůli a totálně jsem zahořknul, takže jsem byl v hnutí činnější daleko více než před tím. Moje obžaloba ale trvala a v roce 1997 jsem byl shledán vinnným a musel jsem dokončit svůj trest. Měl jsem se ale radši upálit než to podstoupit. Začal jsem cítit, že moje cesta byla špatná. Média se začala krutě vyžívat na mých rodičích. Události začaly doslova explodovat, prodej našich věcí šel brutálně nahoru, ale to bylo houby platné.
Vedle toho jsem také tvrdě dřel na magazínu třeba do 7mi hodin ráno přes celou noc. A běžně jsem se probouzel v 10 dopoledne před svým monitorem. To nebyl život.
IR: Ale návrat do vězění Tě ovlivnil nějak více, ne?
BURDI: Když se týden vleče jako nekonečno a před sebou máš ještě několik takových měsíců, tak si určitě najdeš čas, aby sis sedl někam do povzdálí a přemýšlel o svém životě. Rozhodl jsem se, že po návratu z vězení z hnutí odejdu.
K mému rozhodnutí přispěly 3 hlavní faktory: bolest, kterou jsem způsobil svým rodičům, marnost a zbytečnost mého počínání a také názor poroty, kde bylo všech těch 12 lidí bílých!
Nemůžu ti prozradit vše co jsem způsobil mým rodičům. Ale třeba můj táta dělal 17 let v jedné společnosti a jednoho dne ho kvůli mně vyhodili. Nakonec se museli z Toronta oba odstěhovat, protože táta jakožto můj syn prostě nemohl sehnat práci. Pokaždé, když už měl novou práci na dosah ruky, tak to padlo. Ani se neobtěžovali reagovat na jeho žádosti a připomínky. Můj pobyt ve vězení byl pro ně příliš hořkou slinou, kterou museli polknout. A nejsem si jistý, zdali se z toho někdy úplně dostanou.
A k těm porotcům...oni mě neodsoudili na základě faktů toho případu (protože jsem ve skutečnosti nikomu fyzicky neublížil), ale proto, že nesouhlasili s mými názory. A já paradoxně vedl boj i za ně, kteří tady teď jako bílí lidé seděli a odsuzovali mě. Stále jsem přemýšlel nad tím, proč tak uvažují. Proč jsou proti mně a jaké vidiny mají oni.
Když jsem v červnu 1997 opustil věznici, na svět jsem se už díval úplně jinýma očima.
K mému rozhodnutí přispěly 3 hlavní faktory: bolest, kterou jsem způsobil svým rodičům, marnost a zbytečnost mého počínání a také názor poroty, kde bylo všech těch 12 lidí bílých!
Nemůžu ti prozradit vše co jsem způsobil mým rodičům. Ale třeba můj táta dělal 17 let v jedné společnosti a jednoho dne ho kvůli mně vyhodili. Nakonec se museli z Toronta oba odstěhovat, protože táta jakožto můj syn prostě nemohl sehnat práci. Pokaždé, když už měl novou práci na dosah ruky, tak to padlo. Ani se neobtěžovali reagovat na jeho žádosti a připomínky. Můj pobyt ve vězení byl pro ně příliš hořkou slinou, kterou museli polknout. A nejsem si jistý, zdali se z toho někdy úplně dostanou.
A k těm porotcům...oni mě neodsoudili na základě faktů toho případu (protože jsem ve skutečnosti nikomu fyzicky neublížil), ale proto, že nesouhlasili s mými názory. A já paradoxně vedl boj i za ně, kteří tady teď jako bílí lidé seděli a odsuzovali mě. Stále jsem přemýšlel nad tím, proč tak uvažují. Proč jsou proti mně a jaké vidiny mají oni.
Když jsem v červnu 1997 opustil věznici, na svět jsem se už díval úplně jinýma očima.
IR: A na proces samotný ?
BURDI: Nechtěl jsem v tom vidět cokoliv politického. Nechtěl jsem o tom vůbec přemýšlet. Nad průběhem samotným a nad důkazy jsem se zamýšlet nechtěl už vůbec. Namísto toho jsem se podíval sám do své vlastní duše.
Začal jsem s fitness cvičením a začal jsem jíst zdravá organická jídla. Začal jsem praktikovat dechová cvičení a meditaci a začal se zaobírat i spiritualismem. Dokud jsme děti, tak zkoumáme každý list, každou rostlinku, každičký hmyz nebo zvíře a na všechno se ptáme. A přesně takový proces jsem v sobě znovu otevřel. Žil jsem vzorově a naplno v sepjetí s těmito příklady.
Můžeš mi být sdvědkem toho, že pokud bych se nyní vrátil zpět do hnutí, tak by mě před tím musel někdo vymýt mozek. Jinak bych to už nikdy neudělal.
Začal jsem s fitness cvičením a začal jsem jíst zdravá organická jídla. Začal jsem praktikovat dechová cvičení a meditaci a začal se zaobírat i spiritualismem. Dokud jsme děti, tak zkoumáme každý list, každou rostlinku, každičký hmyz nebo zvíře a na všechno se ptáme. A přesně takový proces jsem v sobě znovu otevřel. Žil jsem vzorově a naplno v sepjetí s těmito příklady.
Můžeš mi být sdvědkem toho, že pokud bych se nyní vrátil zpět do hnutí, tak by mě před tím musel někdo vymýt mozek. Jinak bych to už nikdy neudělal.
IR: A co na takovou změnu řekli lidé uvnitř scény?
BURDI: Navštívil jsem kytaristu Rahowy. Řekl jsem mu, že moje tehdejší jednání bylo na nic a že jsem toho nechal.
Řekl jen: "Máš recht, bylo to k ničemu. Ale měl bys raději zůstat uvnitř hnutí. Je to všechno co máš a obětoval jsi tomu mnoho."
Ale já jsem se rozhodl kompletně a definitivně zpřetrhat veškeré vazby s každým koho jsem znal před tím. Nezkontaktoval jsem Resistance v Michiganu a ani oni nezkontaktovali mě. Někteří se snažili všemi možnými způsoby mě zkontaktovat, protože chtěli třeba jen vědět, že jsem v pořádku. Ale všechny do jednoho jsem ignoroval.
A tak dopisy chodily méně a méně, až to jednoho dne utichlo úplně. Nemám vůbec ponětí o tom kde jsou všechny ty lidi dneska. Mí nynější přátelé jsou pouze takoví, kteří mě znají až od dob, kdy jsem z hnutí odešel. Pro ně jsem prostě jenom George. A tak je to stejně i s mými rodiči. Každý měsíc je náš vztah lepší než ten měsíc předchozí.
Řekl jen: "Máš recht, bylo to k ničemu. Ale měl bys raději zůstat uvnitř hnutí. Je to všechno co máš a obětoval jsi tomu mnoho."
Ale já jsem se rozhodl kompletně a definitivně zpřetrhat veškeré vazby s každým koho jsem znal před tím. Nezkontaktoval jsem Resistance v Michiganu a ani oni nezkontaktovali mě. Někteří se snažili všemi možnými způsoby mě zkontaktovat, protože chtěli třeba jen vědět, že jsem v pořádku. Ale všechny do jednoho jsem ignoroval.
A tak dopisy chodily méně a méně, až to jednoho dne utichlo úplně. Nemám vůbec ponětí o tom kde jsou všechny ty lidi dneska. Mí nynější přátelé jsou pouze takoví, kteří mě znají až od dob, kdy jsem z hnutí odešel. Pro ně jsem prostě jenom George. A tak je to stejně i s mými rodiči. Každý měsíc je náš vztah lepší než ten měsíc předchozí.
IR: A jak se díváš na své tehdejší přesvědčení "white pride" dnes?
BURDI: Všichni lidé hledají smysl svého bytí. Někteří se připojí ke klubu fanoušků Star Treku, jiní se stanou fandy jejich sportovních týmů a další se stanou demonstranty a protestujícími jako třeba North American Free Trade Agreement.
Hnutí bílé síly byla pro mě cesta, abych našel skutečný smysl svého života.
Hnutí bílé síly byla pro mě cesta, abych našel skutečný smysl svého života.
IR: V jakém ohledu dnes spatřuješ rasismus špatným ?
BURDI: Rasismus je špatný, protože...měl bych nejdřív říct, že je hlavně špatná nenávist a hněv taky. Nenávist a hněv jsou špatné, protože uvnitř tebe požírají veškeré dobro, které tam máš ukryté. Zadušují tvoji schopnost přijmout lásku a mír.
Dalším důvodem pro tvrzení, že rasismus je špatný, je ten, že zbytečně spojujete svou osobu s úspěchy bílých Evropanů, namísto abyste rozvíjeli své vlastní já a tím pádem přímo přispívali společnosti, ve které žijete.
Dalším důvodem pro tvrzení, že rasismus je špatný, je ten, že zbytečně spojujete svou osobu s úspěchy bílých Evropanů, namísto abyste rozvíjeli své vlastní já a tím pádem přímo přispívali společnosti, ve které žijete.
IR: Nezmínil jsi nic o tom, že by rasismus mohl lidi zraňovat.
BURDI: Přirozeně, protože jsem odpovídal na otázku z úplně jiného úhlu pohledu. Nebo mluvil jsem snad o rasismu z pohledu politicky korektní terminologie? Asi ne, že? Ale jestli jsem proti němu? Definitivně a úplně z celého srdce ! Mám své vlastní důvody pro tvrzení, že je špatný, stejně jako ty máš určitě své.
Největším problémem rasismu je potom fakt, že jeho úrodnou půdou je strach a že šíří nedostatek porozumění napříč komunitami.
IR: Nelze nepřipomenout slova písně, kterou jsi zpíval, nazvanou "Třetí Říše", ze které mi utkvělo v paměti: "You kill all the niggers, and you gas all the Jews; kill a gypsy and a commie, too. You just killed a kike, don't it feel right; goodness gracious, Third Reich." Jak na tebe působí ten song dneska?
IR: Nelze nepřipomenout slova písně, kterou jsi zpíval, nazvanou "Třetí Říše", ze které mi utkvělo v paměti: "You kill all the niggers, and you gas all the Jews; kill a gypsy and a commie, too. You just killed a kike, don't it feel right; goodness gracious, Third Reich." Jak na tebe působí ten song dneska?
BURDI: Měl bych asi říct, že k této písni jsem nenapsal ani hudbu a ani text.
Ty texty jsou neuvěřitelně negativní a strašně destruktivní pro každého, kdo je v ní zmíněn. A vyzní také hrozně kontraproduktivně pro každého kdo si myslí, že za taktovkou hrdelní nenávisti skrývá white power hnutí nějaké vznešené ideály. Upřímně se stydím, že jsem někdy participoval na zpívání této písničky. Asi by bylo nemožné, abych se omluvil všem, které jsem tou písní nějakým způsobem poznamenal.
Ale lidé co si to koupili to asi chtěli slyšet a možná to bylo právě to co nosili ve svých hlavách.
Ty texty jsou neuvěřitelně negativní a strašně destruktivní pro každého, kdo je v ní zmíněn. A vyzní také hrozně kontraproduktivně pro každého kdo si myslí, že za taktovkou hrdelní nenávisti skrývá white power hnutí nějaké vznešené ideály. Upřímně se stydím, že jsem někdy participoval na zpívání této písničky. Asi by bylo nemožné, abych se omluvil všem, které jsem tou písní nějakým způsobem poznamenal.
Ale lidé co si to koupili to asi chtěli slyšet a možná to bylo právě to co nosili ve svých hlavách.
oooouuuuppppssssss
Žádné komentáře:
Okomentovat